Jsi jako troska příteli, říkáš nesměle,
Pohleď do své tváře, je ztrhaná a je v ní vidět vše,
Co snažíš se sám sobě zalhat vesele,
To vrací se, a prosíš, milost nade vše.

Bušíš hlavou do zdi, jsi sám a sám vždy zůstaneš,
Ač myslel sis, že jsi on, ten přesto stojí opodál.
Proč neprosíš, nevoláš, neboucháš, neděkuješ?
Svou pýchu nezatratíš a sebe neodhodíš v dál?

Jaký smysl Tvé masochistické sklony mají?
Hraješ si na osud, jenž rozdrtil tvůj klid,
Velkými pěstmi, jež název láska mají?
Ty hrál sis vždycky rád a co jsi chtěl, máš mít.

Jsi jako troska příteli, říkáš nesměle
Víš, co slovo láska znamená,
Však jaký je to cit, dosud jen zlomek okusil jsi
A brečíš zde, duše zlomená
A prosíš, milost nade vše

autor: jaroslavek
editor: jaroslavek