Sedláci kopcují zlatavé seno,
když slunce pojídá louže
a louská azurové věno,
hle v šiku se řítí bouře.
Vzduch mlaská a vlhkost je
jak v hlubině zeleného oceánu.
Rudost rudavá nebem pluje,
tříští modrou z porcelánu.
Vůně syčí větrem žena
lid do stromové jeskyně,
když obloha je blesky potažena,
hromy seká v žlutou horákyně.
Ohnivé létající břinkací útoky
meze a lány vytmavují kouřem
a pochodeň přejasná dělá úkroky,
když plamínek její je pomouřen.
Rohože jiskří jak křemen o křemen
Potoky šípů na pastvě jančí,
když zem načesal mokrý hřeben.
Dřevo není plejáda končí.
autor: Lachim Kenapets
editor: Michal