Na hladinu padají-velmi smutné
krůpěje
líce však mu zvadají-vodník už se
nesměje.
Zesmutniv on kvůli tomu,
že pár pánů z jejich hradu
ohrnulo nad ním bradu,
a vypustivše duše z domu.
Při obchůzce rybníků
a při setkání vodníků
mu nevědomky vkrádají se
mezi duše rolníků.
Ponurou chůzí loudavou
v koutku dýmku, vydav se k domu
plave chůzí střídavou
a vidě pištce u svého stromu,
ten vesele píseň pěje
v níž zamilován šťastně že je.
Vodník do svých hlubin klesá
se těšíce na nové křeslo,
skoro štěstím hlasně plesá,
co však spatří … srdce špatně neslo
zvolá "pištče!" a bere veslo!
Sápá na něj jako s kopí
voda cáká, pištce topí!
Chudák byl ten mládeneček
jenž své lásce píseň pěl-
teď Amálka vije věneček
jen pláče- se jí hlásek chvěl.
Posílajíce, svému chlapci
do rybníka z dáli lásku
nejspíš pouze jemu plavci!
namísto přešťastného svazku.
Na druhé straně rybníka,
kde čas pomálu utíká,
tam vodník za své chyby pláče,
však je pozdě… naříká……
autor: Rimbaud 2002
editor: Martin