Na hladinu padají-velmi smutné

krůpěje

líce však mu zvadají-vodník už se

nesměje.

Zesmutniv on kvůli tomu,

že pár pánů z jejich hradu

ohrnulo nad ním bradu,

a vypustivše duše z domu.

Při obchůzce rybníků

a při setkání vodníků

mu nevědomky vkrádají se

mezi duše rolníků.

Ponurou chůzí loudavou

v koutku dýmku, vydav se k domu

plave chůzí střídavou

a vidě pištce u svého stromu,

ten vesele píseň pěje

v níž zamilován šťastně že je.

Vodník do svých hlubin klesá

se těšíce na nové křeslo,

skoro štěstím hlasně plesá,

co však spatří … srdce špatně neslo

zvolá "pištče!" a bere veslo!

Sápá na něj jako s kopí

voda cáká, pištce topí!

Chudák byl ten mládeneček

jenž své lásce píseň pěl-

teď Amálka vije věneček

jen pláče- se jí hlásek chvěl.

Posílajíce, svému chlapci

do rybníka z dáli lásku

nejspíš pouze jemu plavci!

namísto přešťastného svazku.

Na druhé straně rybníka,

kde čas pomálu utíká,

tam vodník za své chyby pláče,

však je pozdě… naříká……

autor: Rimbaud 2002
editor: Martin