Jak moc tě to sere?
No, prostě ti to vadí,
jo, je to nepříjemné…
…se děsíš, žes začal tak nevhodně,
…hnusně?

Jen si to přiznej, seremětooo!
už ani nemluvím o sobě,
říkám si Ty, abych nemusel přiznat chybu?
…ježiš, to je zas výlev.

Ale co maj říkat ty druhý,
co si spolu nepovídaj,
to jako v temnotě mysli na sebe
…zíraj?
A pak se zblázněj?
…možná, ne, jen to přijmou.

Jak druhý? Třeba jsi to jen ty,
sakra mluv o sobě,
prostě třeba to máš tak jen ty!

Asi ne, vždyť se dívám na lidi,
na lidi, do jejich očí,
na denní lidi, ty v tramvaji a na ulici.
Tam ještě jsou normální lidi,
choděj, dívaj se kolem a někdy i na ostatní,
a hledají, dívají se, snaží se pochopit,
to stejné jako já.
Jsou často jako já, jen je potřeba se dívat i na ně.
Pak cítíš, že tu nejsi sám, asi cítí, že tu nejsme sami.
A bolí je to, nepochopení druhých, nebo spíš sebe.

Jo, to ti vadí, že se nechápeš,
tedy mně to vadí,
ale jak to máme udělat,
jako bychom si otázkami připravovali odpověď.

Co tu vlastně máme, když na konci nebude nic,
nebo možná jen něco, ale určitě to nevezmu do ruky.
Nebude to mít žádný smysl, nepůjde to smyslem obsáhnout,
třeba hmatem, ani pohledem, už nikoho nepohladíš…

Tak to ti vadí…
mně to vadí, že potom už nepohladím?
A teď mám strach, že potom už nepohladím?
že pak už TO neřeknu?

A to mám větší strach teď pohladit a říct?
Co mi v tom brání? Teď můžu, potom to nepůjde.
To je přece komické, bojím se více strachu teď než ničeho potom?
A přece je to pravda, něco ve mně je špatně,
v nás všech, co se bojíme teď.
…proto jsme tak smutní.
My se bojíme.
Já se bojím.

…už tomu rozumíš?
Bojíš se, že nepřekonáš ten strach,
bojím se, že se budu jen bát,
a nežačnu žít, než život skončí.
Nikoho ten strach nezajímá…

Teď jdu spát, nasbírám sil,
a ráno si řeknu,
je tu nový den, mohu ho žít,
to je dobře, chci ho žít.
Každé ráno si to řeknu!

Zapiš si to do Slunce :)