Sedláci kopcují zlatavé seno,

když slunce pojídá louže

a louská azurové věno,

hle v šiku se řítí bouře.

Vzduch mlaská a vlhkost je

jak v hlubině zeleného oceánu.

Rudost rudavá nebem pluje,

tříští modrou z porcelánu.

Vůně syčí větrem žena

lid do stromové jeskyně,

když obloha je blesky potažena,

hromy seká v žlutou horákyně.

Ohnivé létající břinkací útoky

meze a lány vytmavují kouřem
a pochodeň přejasná dělá úkroky,

když plamínek její je pomouřen.

Rohože jiskří jak křemen o křemen

Potoky šípů na pastvě jančí,

když zem načesal mokrý hřeben.

Dřevo není plejáda končí.

autor: Lachim Kenapets
editor: Michal