Vrávorám z kopce
další noc
a další den,
vymotávám se z tisíců vteřin
přilepených na zdi
s denní a noční směnou,
pohledy do prázdna
nebo na lidi a věci
který už dokonale znám.
Prohlížím si obrázek v oválný rovině,
ve vzduchu je každá situace
tak opakovatelná
s jiným číslem z kalendáře.
Zapomínám počítat nezdařený dny,
proto je mě vidět každý ráno jak se vracím,
jsem jako cizinec
raději bych zůstal v rohu
ale nechal jsem se svázet,
už dlouho jsem se neměl rád
zapomněl jsem sebe
v nedospalý noci…
už dávno,
s vyrytýma vzpomínkama
ve sklopených očích.

editor: frangir