Když jsem dorazila na místo, bylo zataženo. V drobných loužích se odrážely umolousané mraky, válející se sem tam po obloze jak hadry na nádobí – jen sprchnout. (Však tuhle hrozbu čas od času splnily, aby se neřeklo!) U brány mi přívětivý nudící se starší pán poradil, co a jak a kde se mám přihlásit, zaplatila jsem směšný poplatek za dýchání vzduchu v jejich lokalitě, a zároveň se svazkem klíčů jsem dostala mně nic neříkající záhadné instrukce, kde najít místo ke složení hlavy a zavazadel. Obytný přívěs….Nakonec najít jej nebylo tak složité, od brány byl coby kamenem dohodil, „umývárny“ hned vedle (dokonce,  jak se časem ukázalo, v dopoledních hodinách i s teplou vodou). Příjemné!. S  pocitem odhodlání jsem se pokusila otevřít vzpouzející se malý zámeček, který měl psychologicky ochránit vstup do předsíňky (spíše předstanu) zmíněného přívěsu. Nikdy bych neřekla, že boj s tak malou věcí může člověka zcela vyčerpat, ale hlavně, že na čas odvedl mou pozornost od vnitřních obav, co tady, pro Krista pána, budu dělat! Jo, já to ještě neřekla? Jsem tady na dovolené !! V září,  které  na  rozdíl od jiných září,  jež jsou uchována v mé paměti jako mimořádně krásná a teplá, je mimořádně deštivé a studené. A jsem tu sama! V září – sama! Budou růst houby – možná (když v téhle zimě nerostou ani nehty!). Nu což, věřím meteorologům, kteří slibují od poloviny týdne zlepšení počasí. Přinejmenším tvrdí, že nebude padat sníh. Optimisticky naladěna vítězstvím nad zámečkem  vstupuji. Předstan nevypadá nejhůř. Na zemi dva pásy PVC zlatavé barvy, které působí vyhřátým dojmem. Jako by na ně igelitovými čtverci po stranách předstanu dopadalo momentálně nesvítící slunce. (Možná bych pásy překryla opačně, aby se smetí logicky lépe vymetalo. Asi to instalovali chlapi, těm tyhle detaily nevadí). Bílý umělohmotný stolek a štos židlí, konev, koš – a co je, proboha tohle? asi větrací skříňka na potraviny. Trochu labilní, ale nehaň, dokud neochutnáš…… No a – Sezame, otevři se – přívěs v celé své kráse. Horská kola!! Jestli jsem ještě nezapomněla, co jsem se v mládí naučila, tak to není špatný nález! Tím se moje obavy z náplně dovolené krátí na polovinu, už jenom tím, že bych opětovným učením jízdy na kole mohla zabít čas (a nebo sebe ).  Ale tak zlé to snad nebude. S trochou štěstí a šikovného manévrování jsou kola umístěna do rohu předstanu a prohlídka „zámku“ může pokračovat. Záclonky, skříň na šaty dokonce s ramínky, skříňka s nádobím (na mytí je ho až příliš), a tady ukrytý vařič pod zvedací deskou, a vedle dřez,  dokonce po předchůdcích malé nespotřebované zásoby. A taky vzkaz! „ Už tu lilo, byla bouřka, padaly kroupy. Co bude dál? Přejeme hezký pobyt“. Hmmm – milé – až na obsah toho lakonického sdělení! O houbách ani slovo. Že by nerostly? Vždyť to je má jediná plánovaná náplň! Uvidíme!! Prohlídka k mé spokojenosti skončila nalezením čtyř dekových spacáků a větším množstvím polštářků; to vše ukryté v úložných prostorách pod sedačkami u stolu. Tak hezky do práce! Udělám si kutloch – letiště dva na dva, kolem dokola hejno polštářů jako paša. Hrnec horké vody s jarem vypulíroval škvíry, vařič, okna zevnitř i zvenku,  vyhnal měsíční špíny a začíná to tu žít a dýchat. Pelíšek je hotov a mně nezbývá než se začít seznamovat s životním prostředím, které mne bude hostit příštích sedm dní. Obhlídka terénu začíná návštěvou místa, obvykle vyvolanou lidskou potřebou. Svým způsobem v noci milá blízkost toaletního zařízení  v září nevadí. Ovšem v letních vedrech a plném obsazení kempu nemusí být tato symbiosa až tak výhodná. Příjemně ulevená a  opláchnutá se vydávám malými krátkými výlety do všech světových stran stále na zrakové pupeční šňůře v dohledu mého přívěsu, abych nezabloudila jako Jeníček a Mařenka,i když si připadám, upřímně řečeno, jako Alenka v cizím městě. Mrtvém městě. Kolem plno chatiček, přívěsů s předstany i bez nich, sem tam ojedinělé, jakoby zapomenuté auto. Začínám chápat, jak vypadá město zcela vylidněné třeba cholerou. Dokonce ani ti hladoví bezprizorní psi, kteří vždy dokreslují atmosféru ve filmech s podobnými městy, tu neběhají. Stánek se smaženými kapry a hranolky vypadá podivně opelichaně a novinovému stánku chybí už jen cedule „FOR SALE“. Svými slepými okénky  nic než prázdnotu nenabízí. Veškeré služby v kempu se omezily na stále otevřenou  vstupní bránu a na kupodivu fungující sporé večerní osvětlení. Pár kroků od přívěsu se blýská hladina rybníka. Zmatněla těžkými mraky, začíná pršet. Roztaženými záclonkami se dívám z jedné strany do šedivé celty vedle stojícího opuštěného přívěsu odněkud z CB a z druhé strany na již zmíněné zavřené smažené kapry. Jen malým růžkem okna vidím cestičku k rybníku, na kterou déšť maluje do písku drobné mozaikovité obrazce. Vykládám si pasiáns, piju teplou kávu, rádio hraje melodie mého mládí. Zítra snad slibované počasí trochu osuší cestičky a rozjasní tvář vodní hladiny. Otevřela jsem oči s pocitem, že už jsem vyspaná. Čtvrt na 9 je dobrá hodina ke vstávání. Odhrnula jsem deku, kterou jsem důmyslně umístěnými kolíčky na prádlo oddělila mé letiště od „jídelny s kuchyňským koutem“ a tím zamezila rušivému přístupu ranního světla ze stropního okénka, a také úniku zapařeného tepla. V nose mne zastudil studenější vzduch z vedlejšího prostoru. Že by klam? – nebo opravdu svítí sluníčko ! Honem ven, abych ty toužebně očekávané paprsky neprošvihla. Přemožená nechuť převlékat se z vyhřátého „nočního úboru“ teplákového charakteru, ranní hygiena, káva, kaše s medem, holinky, nůž, deštník, svačina – směr k lesu. Je mezi námi jen jediná louka a klikatá vesnická cesta, tichá, bílá, končící v lesní temnotě. Vkročila jsem do zeleného pološera, vtáhla vlhkou, třepetavou vůni kapradin, jehličí a zetlelé kůry. Vím, že i když nenajdu houby, najdu tady nádherné ticho přerušené jen tikáním ptáků, prosvětlenými mýtinkami a nečekanými pavučinkami otravně se lepícími na obličej. Sametové bochánky zeleného mechu lákají ke stejně něžnému pohlazení, jakým hladíme čerstvě narozená kuřátka.  Oči přivykají šeru a světe div se – houby. Jedlé i nejedlé, malé i větší. S nábožnou úctou vkládám první úlovky do košíku a začínám několikakilometrovou pouť lesem, jejíž délka naplánovaná coby túra po silnici, by mi způsobila psychické trauma. Věřit se má. Rodičům, třídním učitelkám a meteorologům. Je pěkně . Vzduch po půlnoci už sice dýchne za krk připomínku, že vánoce se kvapem blíží, ale ranní sluníčko vyvolává naději, že léto ještě neskončilo. Budiž pochváleno slunce, i proto, že ve vyhřátém stanu pomalu, ale jistě schne část hub, navlečených na nitích jako nepovedené korále, zatímco druhá část čeká v ledničce, zda přežije v čerstvém zachovalém stavu transport domů. Jízda na kole se ukázala být bez ohledu na věk perfektně zažitou věcí. Jen tělesné proporce protestovaly trošku proti konstrukci kola. Díky příliš nízkým řídítkům mé špeky tlačily uvnitř ví bůh na co a nedostávalo se mi tím pádem dechu. Zápěstí vyčítavě připomínala, že váha pouhé  horní poloviny těla je dost velká, aby byla jimi silně pociťována. Výška sedla se dala přizpůsobit mým krátkým a oblým nožkám, jeho tvar však  vytlačil do mých sedacích oblin bolestivá místa. Díky kolu je sice nákup ve vesnici hračkou a okolí se pomalu stává známým, i když zpočátku se zdálo, že moje pouť skončí kdesi v příkopu naprostým vyčerpáním a najdou mne až rekreanti příští rok, jak sveřepě s vytřeštěnými důlky svírám kostnatými prsty řídítka kola. Ale vydržať!! Zásoby mizí zvolna, jen mé oblíbené vločky a salám na svačinku při cestách za houbami mizí rychleji. Dnes se láme týden a tak na oslavu navštívím v místním kině překvapivě neznámý film „Pozemšťanky nejsou lehce k mání“. Úsměvné dílko mne možná lépe ukolébá ke spánku, i když s mým obvyklým popůlnočním usínáním zatím potíže nebyly. „Konec dobrý, všechno dobré“  – jak říká klasik a já. Čím déle tu jsem, tím více se mi tu líbí, tím méně mám času, a počasí se lepší. Nebe modré, sem tam přeběhne malý mráček, aby se neřeklo, a větříček sfoukává z bříz drobné uschlé šupinky a první listí. Znáte ten pocit, kdy je ticho, i když je kravál ? Tak tady tu výsadu mají. Občas je z dáli slyšet štěkot psů, hlídajících chalupy na kraji lesa, tiché vrčení kdesi jedoucího auta nebo kostelní zvon zvonící poledne. Je bezelstně. A já v sobě nacházím už mnohokrát zapomenutou a znovu nalezenou vlastnost, že zapomínám na staré a nerada se loučím s novým. Možná ukvapený úsudek, ale jak málo člověk potřebuje k životu – trochu místa, vodu a oheň. Dary přírody by možná stačily částečně zasytit, protože najednou jídlo není podstatné. Je tu opravdu krásně. A tak hodím peníz do rybníka. Když to funguje ve Fontáně de Trevi, třeba i tady mi vhozená mince zaručí vítaný návrat.
Tak možná příští rok…

editor: kallivana