Na mém stole leží odnedávna nový zvláštní kus.
Je to věrně padělaný lesklý lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán, usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas, či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as.
Či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal, či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.
Škoda že mi novin kousek vedle hovna neležel, znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal, nepoví, kde a kdy ho jeho mistr zanechal.
Leč dál moje touha váhá, dál se úvah tísní sbor.
Vím, že hovnem opovrhují, vím, že psancem je ten tvor, a přec každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát.
Co jsou platny miliony, když nemůže člověk srát.
A dál moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát, byla jeho hrobem louka, sad či les či leturát?
Stále mi v mysli představ spěchá marné všechno pátrání, bohužel jsem nebyl kmotrem hned při samém vysrání.
A to hovno z ruky dávat s rozmrzelou náladou, žel, že zůstalo mi navždy nejtemnější záhadou.
Ale jedna věc mě těší, z hovna čerpám nauku.
V hovně jsou si všichni rovni bez forem a bez hluku.
Ať to vysral cikán v háji, nebo slavný generál, hovno podrží svou korunu, no a smrdět bude dál.
A tu člověk ať je králem, ať je žebrák prosící, čím je víc, než pro to hovno, živou jenom voznicí.

autor: Jaroslav Vrchlický
editor: redakce