Dnešní době lidi říkaj jednadvacátý století

a mně ta doba připadá, jako něčí prokletí.

To něčí je lidské, vím, že to zní zvláštně,

prej to s námi nevypadá, zase až tak vážně.

Je tu ale hodně věcí, které chtějí změnu,

jinak budem život žít, jen na noční směnu.

Není mi moc jasný, jak se budem tvářit,

až jednou to naše Slunce, přestane sem zářit.

Ozónová díra, paprsky nás pálí,

vzduch je plný smogu, v údolích se válí.

V ulicích jsou samá auta, chcem létat do vesmíru

a děti budem vyrábět manželským párům na míru.

Trávník samé psí hovno, děcka se v tom válej

tam kde je teď beton, třešňová byla alej.

Jestli někde zůstala, zkuste třešeň ochutnat,

pokud chcete olovo do svýho těla ukládat.

Kdekdo nás teď učí, jak se máme chovat,

ale co se jich týče, umí pouze peskovat.

Na tom, kde teď zrovna jsme, máme každý svou vinu

a všichni to poznáme, každou další hodinu.

Až jednou vše zničíme, zničíme i sebe,

někteří pak budou chtít, odejít do nebe.

Ale nebe nebude, nebude ani vesmír,

jen jeden to přežije – Létající Čestmír!

autor: Jiří Uher
editor: Jiří Uher