Byl jednou jeden malý brouk.
Nevím už, zda to byl hovnivál či chroust,
ono to stejně jedno je
a moc na tom nesejde,
protože tahle básnička popisuje pouze události
a není důležité dozvídat se podrobnosti.
Ech, takže začneme: Jednoho dne dostal brouček hlad
a musel si jít jídlo sám obstarat.
I šel a hledal, avšak nenacházel nic k jídlu
nacházel jen paniku a bídu.
Kdekoli se podíval
jen smrťák s kosou tiše stál.
V bříšku prázdno, v hlavě prázdno, co teď?
Kdo najde léčebný prostředek?
Kdo se postará o trpící lid?
Kdo dokáže lid nakrmit?
Najde se člověk jež odvrátí zkázu
a který navrátí zničené zemi krásu?
Ale brouček nečekal než mu bůh podá ruku
a z úsměvem od ucha k uchu,
se vydal jednat na svou pěst
na královský hrad na kopec.
A i když cesta dlouhá byla
v broučkovi nyní vřela síla.
Prošel neslyšně přes padací most,
na strážích u brány si vybil zlost
tím že polechtal je pod brněním,
stráže se smáli až padli k zemi.
Pak prošel po koberci ze sametu
a před králem se dal do pokleku.
Než však stačil cokoli říct,
král rozesmál se z plných plic,
vstal a brouček spatřil jen velký stín,
ten bídný král jej k zemi přitlačil.
Ozvalo se jemné křupnutí
a ve tváři krále výraz nechuti.
Z broučka na zemi zbyla
jen placička beztvárná a nehybná.
Král se jen pousmál
a dvořany zavolal:
„Odkliďte ten nepořádek!“ řekl
a poté mrtvý do svého trůnu klesl.
Bůh si zlého krále k sobě vzal,
stejně jako král broučka i bůh krále rozmačkal
a z toho všeho plyne,
jen poučení jediné:
Ten kdo si chce vyskakovat na menší,
se musí přesvědčit že je největší a nejsilnější.
autor: Desktop_men
editor: Leo