Nikdy je tam, kde zvonky tichem ustlaly si,

kde nedokvete louka ke kosení,
snad tam, kde v letu kolibříci,

strnuli květem omámeni…

Do nikdy odlétají kroky

a sloky nekonečných vět,

do temna průzračného bdění

do snění nespočetných let.

A v nikdy odhaleným střípkům,

v závratném běhu osiření,

rozkvetlým v nesmělou knížku,

odzvání retů zapomění.

Nespěchá nikdy přítulnost ostružin

v dotecích modrého políbení,

však paletou nekončících chtění,

zbarví tvé rety chvěním.

autor: Pakralik
editor: Pakralik