Odevzdané světy

Cizí krev již pohltila nebe

a vítr z dálky promlouval

v tónech, jež v srdci se rozplynou

a lesklé oči se slzami zalijou.

My otvírali brány Země

a noční bůh – Ďábel se usmíval

nad slovy kněze, jež stanou se ruinou

a své vlastní děti zabijou.

Na křidlech bitev se nese
urputný mor, jehož kalich se rozlíval

ve Svaté zemi, jejíž lidé pojednou

svůj meč proti Sani pozvednou.

My otvírali brány Země

a smutek duše zahřímal,

když přeťali jsme tepnu Boha jedinou,

toliko let před nám ukrytou.

Pro svůj život rve se

pěšec, jež těžce prohrával

tuhle šachovnici podivnou,

ač duši i ženu má nevinnou.

My otvírali brány Země

a kdekdo se náhle obával

nad hrobem, jež pláče krajinou

né jednou, zbitou a prokletou.

A v koutě krčí se nové plémě,

jehož otec na poušti ztroskotal

v dunách, jež splíny zavinou

a ty děti se již nikdy nenadchnou.

My otevřeli brány Země!

a čas se na kusy rozthal,

již nikdo nevzplane louč zhasenou,

planetu svou odevzdanou.

autor: Petr Junek
editor: Petr Junek