V páteční odpoledne, příliv lidí kolem jedné
intr pláže vlnou vzedne a slunce s dusnem si sedne
vlažné blaho, jižní kraj, sedlina, kde dá se aj
žít jenom tak z ničeho, toulat se spjat pevně s zemí
načpak zůstat, u čeho? – nevázanost mezi všemi –
přijímat léta vibrace, jež rezonují po okolí
tráva s rosou – matrace, víla, an uspí kohokoli
všude býti znám a vždy tak trochu cizí
vždyť z obrazu to rám je každodenní vizí
mít kapsy prázdný a přec bohat býti
míti smysl rázný a věděti co chtíti
poutník, co šlape po cestě polní
kapka, co kapá si z domku, v němž rolník
nemajíc hmoty a přece zdráv-šťasten
zná s dírou boty v nichž skrývá se prsten
a zlatá rybička, v kterém je jezeře?
vypusťme vodu, ať každý to ví
v každém to skalisku, v každé to mezeře
jen jedním způsobem přání splní
dlážděné náměstí od prachu z podpadků
mravenec naštěstí vstříc jarním odpadkům
vychází s měsíčkem v srpeční podobě
s motýlím jazýčkem, tonoucím pro obě –
ruka má rub a líc, muka víc, než měsíc
trvají, k sobě bdíc, nakonec zbude nic
to nic, co hřeje se se mnou tu na lavce
jak krásně směje se, vidí-li nespavce
směje se srdečně, od duše, s přáním
že zpívám konečně všem jeho paním,
já ale vděčně se, vděčně se, vděčně se
vděčně se, vděčně se, vděčně se klaním , –
autor: parchant
editor: gavin