paprskové blaho

V páteční odpoledne, příliv lidí kolem jedné

intr pláže vlnou vzedne a slunce s dusnem si sedne

vlažné blaho, jižní kraj, sedlina, kde dá se aj

žít jenom tak z ničeho, toulat se spjat pevně s zemí

načpak zůstat, u čeho? – nevázanost mezi všemi –

přijímat léta vibrace, jež rezonují po okolí

tráva s rosou – matrace, víla, an uspí kohokoli

všude býti znám a vždy tak trochu cizí

vždyť z obrazu to rám je každodenní vizí

mít kapsy prázdný a přec bohat býti

míti smysl rázný a věděti co chtíti

poutník, co šlape po cestě polní

kapka, co kapá si z domku, v němž rolník

nemajíc hmoty a přece zdráv-šťasten

zná s dírou boty v nichž skrývá se prsten

a zlatá rybička, v kterém je jezeře?

vypusťme vodu, ať každý to ví

v každém to skalisku, v každé to mezeře

jen jedním způsobem přání splní

dlážděné náměstí od prachu z podpadků

mravenec naštěstí vstříc jarním odpadkům

vychází s měsíčkem v srpeční podobě

s motýlím jazýčkem, tonoucím pro obě –

ruka má rub a líc, muka víc, než měsíc

trvají, k sobě bdíc, nakonec zbude nic

to nic, co hřeje se se mnou tu na lavce

jak krásně směje se, vidí-li nespavce

směje se srdečně, od duše, s přáním

že zpívám konečně všem jeho paním,

já ale vděčně se, vděčně se, vděčně se

vděčně se, vděčně se, vděčně se klaním , –

autor: parchant
editor: gavin