Jen tak tu sedím, na mraky hledím jak se to mají, když s nebem si hrají…

plavou si, stojí a mizí
jak myšlenky, co klepou na dveře, že nejsou mi cizí

jak slova, co se mi ztrácí
za maskami na maškarním se schází
upřímnost zvrací
smysl se vrací

slova, moje slova,
co tvoje ve mě porodila
masku s makeupem jak voda smyla
špínu očistila
upřímnost pohladila
dvakrát však strašně se pomýlila
jen iluzi na masce uviděla

bez pokory chtít mít se nedá nic
bez rubu co mu chybí líc?
jen relativní v očích vše chci mít
jen tam zrnko písku může najít klid
s vírou v slova ta si člověk řekl
to jak před každým tvorečkem na Zemi si klekl
a tiše do ouška mu nahlas přede všemi řekl:
„Tak neboj se jen chvíli stůj
můj život přec není důležitější než tvůj
nemůžu před tebou být vstoje
přec moje pravda s vírou nejsou nic lepší než tvoje
tvůj Bůh není nic skutečnější než ten můj
vše o co prosím je neboj se a chvíli stůj
otevírám ti svoje srdce do dvora
v tomhle když v ničem je má pokora“

Bůh můj Bůh ve všem živém pro vše živé stejně dýchá, trpí, kvete
člověka k obrazu svému nikdy nevyvede
nekupuje, neprodává, cítí, chápe, život dává
jméno nemá, oltář chybí
v člověku jej neuvidíš
do řeky zas zpátky háže všechny ryby
možná že je Život sám
před ním já s vírou poklekám
neutíkej chvíli stůj
není o nic skutečnější než ten tvůj
jen víra mu tvar dává, nekupuje, neprodává

bez lásky chtít se nedá nic
bez rubu co nemá líc?
Láska jediná je vyšší síla v kterou smysl věřit má
jen ona vedle mého Boha na trůn z vůle víry usedá
voda co teče, smývá, bere, tvoří, hučí
v jejíž skutečnou cenu jen poušť učí
tam s vírou voda jediná je hodnota
co písek nezasype, tma ni slunce nezdolá
pro život přetrvá
zůstane hodnota
skutečná
jak zrnko písku tu stojím
každé kapky si sám cením s vírou v oázu hledím
když plivu to nejcennější dávám ze sebe co mám
že dávám vodu chápu jen já sám?
Tak sám tu s žízní mezi davem stojím
po čisté vodě toužím
po maskách hledím
poušti respekt nedají
vzdušné zámky stavějí
z iluzí jedí, žijí a pijí
pod maskami jako všichni správný lidi
co poušť nenávidí
voda by zalila, zeleň poušť zabila žádná by nezbyla
co vody by vážit nás učila

nemůžu však před tebou být vstoje
přec moje pravda s vírou nejsou nic lepší než tvoje

masko má kam si mě to na maškarním dovedla
zámek stvořila, druhé zradila
teď háži tě dálce vstříc
slunci nastavuji líc
rub co nemá líc?

starcem čas být
přišel a odešel
vlk zas oněměl
do lesa s měsícem odešel
s proč a nadějí, co nezabil
ze stínu zuby vycenil
s nadějí, co vzdát se nemůže
ne dřív než smrt jej přemůže

lesu jak měsíc tmě dává svit
proč stopy zahladit?
až tak sama půjdeš tmou
stačí jen hlavu k měsíci pozvednout
světlo, co jak slunce dala si
vrátí se
posvítí na cestu, na vlasy
a dál bude svítit jen
nebude pro tebe tma ni zima
už jen teplý den.

Ješita křičí, toto fičí, ne, nejsem po opici.
Za srdce všech lumpů světa
jejichž drápů jak rybka ve vodě ses lekla.
A za sebe. Jen tak pro tebe.

autor: Jekyl
editor: Hyde