Dneska v noci musela příroda s někým dovádět.

Ráno ji prozradil opar, měla ho mezi lesy.

Když jsem do ní vstupoval, byla celá rozespalá.

Ani se nedivím, v miskách údolí byly ještě zbytky likéru mlhy

a měsíc nechala svítit skoro v úplňku. Ale už byla chladná,

jen lehce přikrytá ještě vlhkým závojem.

Trochu mi Tě připomínala, asi podle očí …

Když jsi odešla, tak jsem myslel, že se mi to jenom zdálo.

Bylo to moc krásný než aby to byla pravda.

Byla jsi moc krásná než aby jsi byla skutečná.

Bez Tebe tam nezůstal jediný pevný bod.

Dlouhé večerní paprsky Ti hladily ramena,

pomalu spoutávaly Tebe nespoutanou.

Stojím před těžkými vraty Tvé duše

a nechce se mi odejít.

Přes chladný kov těch dveří

cítím dvě malé dlaně hřející,

děvčátko drží závoru a možná se i směje.

Vyzrálo na velký svět a za dveřmi ukrývá útržky pohádek.

… tak tedy počkám s dlaněmi na dveřích.

autor: mars69
editor: Martin Cvrček