Probudila se trochu jinak než v ostatní dny. Protáhla pomalu prsty do tmy. Prostředníček… prsteníček…. Cítila, jak teplo ze zahřáté dlaně uniklo do prostoru a venkovní vzduch zastudil. Rozmrzele zjišťovala, že patrně již neusne. Cizí nezvyklý zvuk upoutal její pozornost. “Jasně! Prší! …vždycky, když prší, špatně spím“ pomyslela si. „Že se ale rozpršelo!“ Pomalu vtáhla prsteníček zpět do dlaně a přitulila ho k ostatním prstům.  „Mám tady teplíčko“ řekla si líně. Prostředníček poněkud nešetrně odstrčil prsteníček, až žďuchl do malíčkova bříška. Marně se snažila zabrat.  „Proč jsem vlastně tak nespokojená?“ říká si v duchu a škrábe se prsteníčkem na spodní hraně dlaně. Náhle jí vytane vzpomínka na usínání… Pomalu se pootevře a udiveně zírá do noci. Palcem laská bříško ukazováčku a vnímá jemnost své vlastní kůže. “Ano, takhle to bylo!“ Intenzivní pocit jí projede až ke hřbetu. Prudce se sevře, až jí zbělají všechny klouby. Nehty se zaryjí do dlaně. Trochu to bolí… Nevadí! Ať!! Palec konejšivě  hladí bělavé strnulé klouby ostatních prstů. Bolestná agonie pomalu odeznívá, ale vzpomínka neodchází. Vlezle se vrací. Ten podivně hřejivý dotek, to vzrušivé teplo….Vzpomíná si, jak rozechvělá byla, když se mezi ukazováček a palec vsunuly prsty té druhé ruky. Jemné, nesmělé laskání palců …Jakoby nic…. Jakoby bezděky…Dobře si uvědomovala jejich pohyb. Ruka se začíná chvět. Touha, se kterou usínala, neodešla ve spánku. Ten půvabný něžný dotek… věděla, že ho bude všude nacházet, že ho bude stále všude hledat. Zaposlouchala se do šumění deště. Neuměla plakat, to dlaně neumějí. A tak byla vděčná dešti, že pláče za ni. I ten se po chvilce bouřlivých vzlyků maličko ztišil a vytrvalé slzení se ustálilo. Ruka přemýšlivě opřela palec a ukazováček o sebe a v duchu si pomalu napsala na dlaň: CHYBÍŠ….

editor: kallivana