Smrt
Každý krátký lidský život
završen jest smrtí temnou,
mnohým se zdá jako bolest,
však pro jiné milostí jemnou,
pro mne smrt-snad konec všeho
myslím po ní příjde nic,
přemýšlím se skládá z čeho?
možná je v ní mnohem víc!

Nevím zda však dá se srovnat
s aspoň jednou věcí pěknou,
s níž by mohla síly rovnat
a při níž lidská srdce měkknou.

I.
Na světě je tolik víry
ne však z pouhé milosti
je jí velmi, už není míry
vzrůstá z lidské bolesti,
Víra ta má přemoct strach
z místa temna smyšleného
a znemožnit tak duší krach
jejich citem myšleného.

Ten pocit ovládne jim tělo,
celé srdce, tak i mysl
v této chvíli však by mělo
dodat něco k boji smysl.

Stávajíc se skutečností
špatné dny i smutek dlouhý
nedoufajíc v žádné štěstí-
směr života-jeden pouhý!

Bát se vlastně sami sebe,
žít tak ve lžích toho světa,
věřit jenom v snivé nebe
stále jedna tatáž věta.

Mnoho lidí zjistí pravdu
až na samém konci žití,
to už bývá mnohdy pozdě
smrt je mocným poutem chytí.

Další bytí, avšak vleže
tělo celé do záhuby padá,
nad jímž na Zemi se tyčí věže
a kolem jasný život zvadá.

Avšak ještě douho čeká
duše uvnitř svého těla,
jej neopustí, neodejde,
i když velmi moc by chtěla.

Odměny se dočká hned,
až odpyká si smrti trest
tím prolomí ten temný led
a dále stoupá klidná jest.

Po vystoupání k nebes bráně
dozví se hned postoj svůj,
zda ji pustí v slunné stráně
nebo temně zazní stůj!

V případě tom lepším znění
pozná duše nebe ráj,
smutný pocit v krásný mění
a jemnosti má jako v máj.

Však varianta druhá jest
seskupením nejhorších těch špatných stavů,
klikatých a zrádných cest,
vše kvůli v životě jím promarněným mravům.

II. Trest
Do dlouhé černé temnoty se spouští
mocnou silou, hněvu plna jest,
procházeje cestou jenž je strnitá a pouze z houští
tímhle stavem bezmocnosti začínaje trest.

Až sestoupivši do oněch míst
plných smutků, smylných duší,
nemá sílu doušku slova říct
jest jako právě zťata kuší.

Za čas se však změní v strom
její tělo v zemi temné,
v tom když strohý zaburácí hrom
místo vlasů listí jemné.

III.Nebe
Brána z velké milosti jest otevřena,
duše cítí v sobě dávný mír
na nějž v životě snad jen zanevřena,
teď jeho pozná silný lír.

Rozjemnělých obláčků-plna různých květin,
tam jen si lásky užívaje
a oplývá svým stěstím……

autor: Rimbaud 2002
editor: Martin