Venku už zase prší.

Po špinavém okně stékají dešťové kapky,

pojí se do černých čůrčků

a kapou na oprýskanou okenní římsu

v prvním patře starého pražského domu.

(Podobně ponurý výhled na dvůr

s ospalými stromy a rozbořenou zídkou

mohl mít kdysi i Kafka ze svého pokoje –

napadlo jí hned, když se tam poprvé podívala.

A od té doby ještě mnohokrát.

Čertví, jak na to přišla.)

Kap, kap. Jedna, dvě.

Krásný zvuk!
Miluje ho. Mohla by ho poslouchat

pořád dokola a dokola.

Nikdy se jí neomrzí!

A přitom vyvolává jen smutek a stýskání.

Leží nahá na posteli pod oknem a už zase pláče.

Slzy stékají z tváře na polštář ve stejném rytmu

jako slzy nebe za oknem. Dokonalá harmonie.

Kap, kap. Tři, čtyři.

Otevře pomalu oči a nevidí nic.

Pořád jen temnota. A zdá se tak nekonečná.

Začíná rozeznávat šklebící se obličeje

skřetů a ďáblů ztracenosti, co jí poslední dobou

dělají po večerech a nocích nezvanou společnost.

Už vidí ostře ty jejich přísné výrazy, které říkají,

že by ty oči měla raději znovu zavřít.

Tma. Za oknem zahřmělo.

autor: mishka
editor: mishka