Sedím tu v hluku a ticho
je ve mě tak hrobové a temné
až přejíždí mě mráz po zádech
– čekám – až hodiny odbijí
– až čas odměří dobu pro utrpení a
mně na lících se rozzáří nepřítomný úsměv bláznů…
Chce se mi spát
a snít o životě, jenž nežiji
o životě s Tebou bez lidí – jen spát…
umrtvit mysl, jež upozorňuje
na šílenou prázdnotu, samotu, zlobu…
Jsem jen malý vystrašený králík
čekající ve svém kotci, na jídlo, na lásku, na popravu
Snažím se utéct před sebou sama…
Jenže pak vždycky klopýtnu, nikdo nepomůže mi vstát
Možná je už na čase zastavit a pevně stát…

autor: hlas_nemoty
editor: Iv