Jednou má dcera, ještě coby pěkná a kyprá blondýnka, jela tramvají do práce. Přesně vidím ten unylý pohled 18-tileté dívčiny, jak přehlíží davy (je totiž dalekozraká, takže s brýlemi vypadá, jako když mžourá). A pak se to stalo. Tramvaj zabrzdila, dcera se utrhla od tyče a letěla pozadu směrem ke kabince řidiče s tím vyděšeným výrazem, jaký mají lidé před prvním seskokem z letadla, a cestou lapala nejen po dechu, ale taky po všem živém i mrtvém. Až se jí podařilo chytit se staršího muže, řekněme důchodového věku, což byl pro ni stařík nad hrobem), urvala ho od držadla a setrvačností vláčela sebou. Pochopitelně nohy obou zůstávaly pozadu, a tak sebou posléze práskli u řidiče na zem. Když vyprávěla, že nikdy nezapomene na zděšený výraz toho chudáka, který trval po celou cestu, než sebou sekli, a  když se z ní zvedal, hluboce se jí omlouval, pochopila jsem, že tomu pánovi se patrně o tom zdá ještě dneska (i když dnes možná už v nebi – je to přece jen pár let).

editor: kallivana