Lidé by se měli věnovat zaměstnání podle toho, k čemu jejich všeobecná dovednost inklinuje. Jsem třeba přesvědčená, že můj syn měl být střelmistrem či jiným demoličním mistrem, neboť dokáže zlikvidovat nepatrným úsilím vše, na co položí ruku – co ruku! – oko. Myslím, že by dosáhl mezinárodního uznání, jen by se patrně musel zřídit nějaký ústav s dost rozsáhlou působností, aby mu důslednou kontrolou zabránil zlikvidovat mrknutím toho oka celou zeměkouli najednou. Ve třech letech rozebral tříkolku a nikdy jsme ji už nedali dohromady. Zrovna tak jsem přesvědčená, že bych já měla dělat něco, co souvisí s padáním .Zatím jsem ale na lukrativní zaměstnání s touto náplní nenarazila. Když blahé paměti končil v Rudolfinu koncert, bylo to, jak zákon schválnosti velí, těsně před odjezdem noční tramvaje . A tak jsme před vánocemi , po vydání kabátků a příslušenství, s plnými pazourami tašek narvaných nákupy vyrazily across křižovatkou (což se sice nesmí, ale je to kratší) vstříc tramvaji již ve stanici stojící. Přehlédnu vzhůru vztyčené ruce mé kolegyně Stáni, jakoby chtěla zastavit hordy nájezdních kočovníků., protože stejně vodič neměl šanci odjet, když jsme blokovaly koleje v celé šíři. Vlítla jsem do dveří jako první, bohužel jsem zapomněla. na svůj módní, až ke kotníkům sahající kabát, na který jsem si hned na prvním schodu šlápla. V zápětí jsem si druhou nohou přišlápla cípek tašky a taška v opačné ruce se vlivem jakéhosi fyzikálního zákona obtočila okolo obou nohou, čímž jsem se na schodech ocitla dokonale spoutaná vlastní snahou. Nicméně tělo nasměrované do prostoru se tohoto příkazu drželo, takže jsem v poloze takřka vodorovné přistála hubou na protější sedačce, čímž jsem o jednu sedačku minula klín slušně vypadajícího udiveného pána ve starších letech. Naštěstí!. Protože jsem chodila za dámu“, měla jsem jak jinak – ještě slušivý klobouček, který celou tuto mou cestu provázel veselým poskakováním na temeni. Když se mi podařilo získat přehled nad rukama, vyrvat nohy z tašek a nasadit si klobouk, tramvaj už řvala nadšením, mezi dveřmi moje kolegyně se zkříženýma nohama (což je obvyklá ženská pozice v humorných situacích) bránily odjezdu a tramvaják vytrvale zvonil. Po celou další cestu se tváře lidí odvraceli s cukáním v koutcích, my jsme se nemohly na sebe podívat, abychom nevyprskly smíchy a já si odnesla z tohoto zážitku dvě promodralé rovnoběžné čáry v rozteči opěradel dvou sousedících sedadel. Jen si stále nejsem jistá, jestli si ostatní cestující stejně neříkali: Dobře jí tak, babě, když tak spěchá si sednout!!

editor: kallivana