Byl jsem tam. Stál jsem v nápadném ohromení
a díval se.
Na ty roky
a na lidi.

Chodili bez výrazu ve tváři,
kdybych spatřil jejich oči,
byly by prázdné –
jen černé otvory.
Snad mě neviděli
nebo nechtěli vidět —
ani znát.
Byli jak stíny –
bez výčitek a strachu
dopadaly jejich kroky na zem.
Nedobral jsem se konce
při počítání jejich tajemství.
Nedobral jsem se začátku
při volně plynoucím sledu
jejich krásy.
Šli v kapkách deště
a mlčeli stojícím tichem.

Kdybych spatřil jejich dny,
byly by temné –
jen matné kontury.
Snad mě míjely
nebo musely míjet —
nebo se vyhnout.
Byly jak záblesky –
bez naděje a celku
dopadaly jejich skutky.
Nedobral jsem se konce
při počítání jejich tajemství.
Nedobral jsem se začátku
při marné ohlédnutí
za prvními dny.
Šly v bezpečné vzdálenosti
a mlčely hrobovým tichem.

autor: frangir
editor: frangir