Nejsem jen slova, co hladí
nejsem jen hlas, co svádí.
Nejsem jen pohádek ozvěna
co šeptá, když člověk usíná.
Nejsem jen vítr, co korunami stromu fičí
zašeptá, polkne, zmlkne a zmizí.
Nejsem tahle slova, co z vulkánu se valí
myšlenky lávy, co nikdy nezahálí.
Nejsem jen líc,
nechci ale jsem… jsem víc.
Jsem hladové oči, co vidět chtějí
růst trávu, co slova sejí.
Jsem uši napnuté k prasknutí
po hlase, co není jen věčnosti zívnutí. Jsem ruce, co se držet touží
jistoty, kterou čas ni bouřky nerozloží.
Jsem nohy, co běžet chtějí
za světlem do klidu i do peřejí.
Jsem tělo, co touží
po té, co kolem věčnost krouží.
Jsem tulák i popleta,
věrné mlýny bude odveta.
Jsem…jsem i chtíč
rub a líc
všechno a nic.
Tím Otče jestli zhřešil jsem,
milost… a vem mou touhu kamenem
nebo peří strhni a udělej mě člověkem.
Sláb, sláb draci moji z boje s vámi jsem…
autor: Jekyl
editor: Hyde