Nechala jsem ho padnout,
své srdce,
a když padlo,ty vstal si a požádal o něj,
byla tma
a já se odevzdala,
až líbal jsi mé rty
a zachránil mne,
mé ruce byly pevné,
ale kolena zdaleka ne tak silná
Být v tvé náruči
a nespadnout k tvým nohám,
ale to je krajina,kterou jsem nikdy neznala,
nikdy neznala,
všechny věci,které bys řek, by nikdy pravdou nebyly,
nikdy nebyly
a hry které bys hrál,
bys vždy jen vyhrát chtěl,
vždy vyhrát chtěl.
Ale já zapálila oheň k dešti
a dívala se na jeho proud,
jak skrápí tvoji tvář.
Ano,on pálil v mých slzách,
já zaslechla výkřiky tvého jména,
tvé jméno.
Když ležím s tebou,
mohu tam zůstat,
zavřu své oči,
cítím,že tu jsi navždy,
ty a já spolu,nic není lepšího.
Protože u tebe jsou krajiny,
které jsem nikdy nepoznala,
nikdy nepoznala.
Všechny věci,které bys řek,
by nikdy pravdou nebyly,
nikdy nebyly.
A hry které bys hrál,
bys vždy vyhrát chtěl,
ale já zapálila oheň k dešti
a dívala se na na jeho proud skrápějící tvou tvář,
ano,on pálil v mých slzách,
protože já zaslechla výkřiky tvého jména,
tvé jméno.
Já zapálila oheň
a vrhla nás do plamenů,
ano,cítila jsem,že něco zemřelo,
protože jsem věděla,že to bylo naposled,
naposled.
Občas procitnu u dveří,
to srdce,které sis vzal,
musí na tebe čekat.
Dokonce i teď,kdy jsme každy jinde,
nemohu si pomoci,abych tě nehledala.
Zapálila jsem oheň k dešti
a dívala se na jeho proud,jak skrápí tvou tvář,
ano,pálil v mých slzách,
protože já zaslechla výkřiky tvého jména,
tvé jméno.
Já zapálila oheň k dešti
a vrhla nás do plamenů,
ano, já cítila,že něco zemřelo,
protože jsem věděla,že je to naposled,
ach,naposled.
Nech ho ať hoří!
Nech ho ať hoří!
Nech ho ať hoří!
editor: Milo Blechta