Nechala jsem ho padnout,

své srdce,

a když padlo,ty vstal si a požádal o něj,

byla tma

 a já se odevzdala,

až líbal jsi mé rty

a zachránil mne,

mé ruce byly pevné,

ale kolena zdaleka ne tak silná

Být v tvé náruči

a nespadnout k tvým nohám,

ale to je krajina,kterou jsem nikdy neznala,

nikdy neznala,

všechny věci,které bys řek, by nikdy pravdou nebyly,

nikdy nebyly

a hry které bys hrál,

bys vždy jen vyhrát chtěl,

vždy vyhrát chtěl.

Ale já zapálila oheň k dešti

a dívala se na jeho proud,

jak skrápí tvoji tvář.

Ano,on pálil v mých slzách,

já zaslechla výkřiky tvého jména,

tvé jméno.

Když ležím s tebou,

mohu tam zůstat,

zavřu své oči,

cítím,že tu jsi navždy,

ty a já spolu,nic není lepšího.

Protože u tebe jsou krajiny,

které jsem nikdy nepoznala,

nikdy nepoznala.

Všechny věci,které bys řek,

by nikdy pravdou nebyly,

nikdy nebyly.

A hry které bys hrál,

bys vždy vyhrát chtěl,

ale já zapálila oheň k dešti

a dívala se na na jeho proud skrápějící tvou tvář,

ano,on pálil v mých slzách,

protože já zaslechla výkřiky tvého jména,

tvé jméno.

Já zapálila oheň

a vrhla nás do plamenů,

ano,cítila jsem,že něco zemřelo,

protože jsem věděla,že to bylo naposled,

naposled.

Občas procitnu u dveří,

to srdce,které sis vzal,

musí na tebe čekat.

Dokonce i teď,kdy jsme každy jinde,

nemohu si pomoci,abych tě nehledala.

Zapálila jsem oheň k dešti

a dívala se na jeho proud,jak skrápí tvou tvář,

ano,pálil v mých slzách,

protože já zaslechla výkřiky tvého jména,

tvé jméno.

Já zapálila oheň k dešti

a vrhla nás do plamenů,

ano, já cítila,že něco zemřelo,

protože jsem věděla,že je to naposled,

ach,naposled.

Nech ho ať hoří!

Nech ho ať hoří!

Nech ho ať hoří!

editor: Milo Blechta