Takovej docela malinkej andílek
Ze zad mu rostly křídla
Měl malinkej nos a veliký dětský oči
Důvěřoval mi – byl tak naivní
A smál se, hrozně hezky se smál
Nedovedu zapomenout ten smích
Byl tak milej, hodnej, nezkaženej
Neuměl lhát a na nic si nehrál a pořád se mi divil
Proč dělám věci, jak je dělám
Byl v tý svý naivitě nejkrásnějším člověkem, jakýho znám
Věděl toho tolik
Měl pravdu ve všem, co řekl
Neexistuje druhej takovej… a ani tenhle už nežije
Držel mě za ruku a věřil, že ho nezklamu
On mi věřil
A já ho zklamala…
autor: Kaila
editor: Kamila