Pane řediteli, záleží jen na Vás jestli toto přiznání, ke kterému jsem bolestně donucen se obrátí v moji záchranu nebo v moji hanbu, zneuctění a zkázu. Je to dlouhá historie, kterou nevím ani já jak se mi ji podařilo udržet v tajnosti. Ani mí nejbližší, ani přátelé, ani kolegové o tom dlouho neměli nejmenší tušení. Je potřeba se vrátit zpět asi třicet let. V tomto období jsem byl obyčejným redaktorem deníku, který Vy teď řídíte. Byl jsem vytrvalý, ochotný, pilný ale nevynikal jsem nijakým způsobem. Večer když jsem odevzdával šéfredaktorovi moje krátké zprávičky o krádežích, dopravních neštěstích a slavnostech, téměř vždy jsem trpěl zahanbením, když jsem je viděl jak jsou masakrovány, celá souvětí byla vyjímána a kompletně přepisována, opravy, škrtání, vsuvky interpolace všeho druhu. I když jsem trpěl, věděl jsem však, že šéfredaktor to nedělal ze zlomyslnosti. Dokonce. Faktem je, že jsem měl a mám odpor ke psaní. A jestli mne ještě nepropustili, bylo to jen pro moji horlivost ve sbírání zpráv, které byly v tom čase ve městě v oběhu. Nicméně v hloubce mého srdce doutnaly mé literární ambice. A když se objevil článek trochu mladšího kolegy ode mne, když byla publikována kniha mého věkového rovestníka a všiml jsem si, že článek nebo kniha měly úspěch, závist spalovala mé útroby jako otrávené kleště. Občas jsem se pokoušel napodobit tyto privilegované a napsal jsem nějaké črty, básnické kousky a povídky, ale pokaždé, po prvních řádcích, mi vypadlo pero z ruky. Znovu jsem si věci pročítával a pochopil, že práce není postavena tak jak má. Tehdy jsem propadal krizím s odvahou a zlobě. Trvaly krátce naštěstí.Literární zášti znovu usnuly, našly rozptýlení v práci a myslel jsem na něco jiného, vedl vcelku klidný život. Až jednoho dne mne přišel vyhledat do redakce člověk, kterého jsem nikdy nepotkal.Mohl mít tak čtyřicet let, nevysoký, obtloustlý, mdlého a bezvýrazného pohledu.Klidně by mohl být protivný, kdyby nebyl tak dobrácký, zdvořilý a pokorný. Extrémní pokora byla věc, která byla nejvíc nápadná. Řekl, že se jmenuje Ileano Bissat, Tridenťan, strýc jednoho mého starého spolužáka z lycea, že má ženu a dvě děti, že ztratil kvůli nemoci místo skladníka a už neví kam jít a kde se zeptat, aby dal dohromady pár peněz. „ A já, jak vám mohu pomoci?“ zeptal jsem se.“Vidíte?“ odpověděl malý a schoulený. „Mám slabost pro psaní. Napsal jsem nějaký román a novely. Enrico (což je můj spolužák z lycea, jeho příbuzný), je četl, říká, že nejsou špatné, poradil mi, abych přišel za Vámi. Vy pracujete pro velký denník , máte kontakty, podporu, máte autoritu, vy by jste mohl… „Já? Ale já jsem poslední kolo u tohoto vozu. A potom, noviny nezveřejňují literární díla pokud nejsou s podpisem velikána.“ „Ale Vy…“ „Já nepodepisuji. Já jsem obyčejný redaktor. To by nám tak scházelo“ (A zklamaný literární démon mne píchnul do čtvrtého mezižeberního prostoru.) Druhý se úlisně pousmál : „Ale líbilo by se Vám podepisovat?“ „To se rozumí.A být toho schopen!“ „Ach , pane Buzzati, nezahazujte se tak! Jste mladý, máte ještě času před sebou. Uvidíte,uvidíte. Ale já jsem Vás dost vyrušil, teď se ztratím. Podívejte se, nechám Vám tu ty svoje hříchy. Jestli budete mít náhodou půl hodiny času, zkuste se na to podívat. Jestli nemáte čas, nevadí.“ „Ale já vám opakuji, nemohu Vám být užitečný, nejedná se o dobrou vůli.“ „Kdoví, kdoví“ byl už u dveří a dělal svoje velké úslužné poklony. „Občas se z jedné věci zrodí další věc.Podívejte se na to. Snad nebudete litovat“. Nechal na stole hromádku popsaných listů. S nejasnou představou jestli mám vůbec chuť je číst jsem je donesl domů, kde zůstaly na prádelníku, zamíchané mezi jinými papíry a knihami přinejmenším pár měsíců. Absolutně jsem na to už nemyslel, když jednou v noci, kdy jsem nemohl usnout, na mne přišla myšlenka napsat příběh. Nápadů, po pravdě řečeno jsem měl málo, ale někde uprostřed bylo ta prokletá ctižádost. Čistý papír na psaní, který býval v prádelníku došel a tak jsem si vzpomněl, že mezi knihami na prádelníku musí být ještě ten starý sešit sotva započatý. Tím jak jsem ho hledal jsem shodil hromádku popsaných papírů, které se rozprostřely po podlaze. Náhoda. Zatím co jsem je sbíral, můj pohled padl na jeden list psaný na stroji, který vyčníval jako los loterie.Přečetl jsem jeden řádek, dva řádky, zastavil jsem se zvědavý, pročetl jsem ho až dolů a hledal jsem list, který ho následoval, přečetl jsem i tento. Potom další a další. Byl to román od Ileana Bissat. Zachvátila mne divoká žárlivost, která se ještě ani po třiceti letech neuklidnila. Kat světa, jaké téma. Bylo zvláštní, bylo nové, bylo překrásné. A snad překrásné nebylo, snad ani hezké nebo přímo bylo ošklivé. Ale ladilo se mnou zatraceně, podobalo se mi, dávalo mi smysl být sám sebou. Byla to věc po věci, které bych si přál napsat a naopak nebyl jsem schopen napsat. Můj svět, můj vkus, moje nenávist. K smrti se mi to líbilo. Obdiv? Ne. Jen zlost, ale silná, že tu je někdo, kdo udělal přesně stejné věci o kterých jsem jako chlapec snil já, že udělám já, aniž by se mi to podařilo. Jistě, prazvláštní shoda. A teď ten ubožák, tím jak chce zveřejnit své práce mi zkřížil cestu. On asi jako první prošel v tom tajemném království, kde já, se zbytky naděje, jsem si dělal představu, že otevřu svou cestu. Jaký dojem bych udělal, když připustím, že mi takováto inspirace přišla na pomoc? Představa o opisování podvodníkem. Ileano Bissat nezanechal adresu. Hledat jsem ho nemohl. Bylo potřeba, aby se objevil on. Ale co bych mu měl říci? Uběhl rušný měsíc dřív než se znovu objevil.Jeho komplimentů bylo ještě víc, jakož i pokory. „Četl jste něco? “Četl jsem.“ odvětil jsem. A zůstal jsem na pochybách, jestli mu říci nebo ne pravdu. „Jaký jste měl dojem?“ „Aaale, vůbec ne špatný. Je však téměř vyloučeno, aby tyto noviny….“ „Protože jsem onen neznámý?“ „Tak“ Zůstal pár okamžiků zamyšlený. Potom :“Řekněte mi, pane… Upřímně. Kdybyste to byl Vy, kdo napsal tyto věci a ne já cizinec, nebyly by tam nějaké možnosti na uveřejnění? Vy jste redaktor, vy jste takříkajíc z rodiny“ „Můj Bože, nevím. Jisté je, že ředitel je člověk velkorysý a dost odvážný.“ Jeho mrtvolná tvář se rozzářila radostí: „ Nu tedy, proč to nezkusíme?“ „ Zkusíme co?“ „Poslechněte, pane. Věřte mi. Já potřebuji jen pár šestáků. Nemám žádné ambice, věřte mi a jestli píšu, je to jen pro zkrácení dlouhé chvíle.Celkem vzato, jestli jste ochoten mi pomoci, přenechám Vám všechno najednou.“ „To myslíte jak?“ „Dám Vám to, je to Vaše a dělejte si s tím co chcete. Já napsal a podpis jste dal Vy .Jste mladý, já mám o dvacet let víc jak vy, jsem starý. Proslavení starého nedá uspokojení, protože kritici se rádi zaměřují na debutující chlapce. Uvidíte, že budeme mít velkolepý úspěch.“ „Ale to by byl podvod a nemravné zneužívání.“ „Proč? Vy mi budete platit a já Vás využiji jako prostředku jak umístit svoje zboží. Co záleží na tom, jestli značka bude změněna. Na konci se to vrátí. Důležité je, že to, co napíšu Vás přesvědčí.“ „To je absurdní, absurdní. Nechápete jakému riziku se vystavuji? Kdyby se to provalilo? A potom, jednou se tyto věci zveřejní, jednou dojde munice a já, co budu dělat?“ Budu Vám nablízku přirozeně. Postupně Vás budu dozásobovat. Dívejte se mi do tváře.Zdá se Vám, že já jsem typ, který by Vás podvedl? To je to, čeho se bojíte? Ach, já ubožák.“ „ A jestli náhodou onemocníte?“ „Po to období onemocníte i Vy“ „A potom když mne noviny vyšlou na cestu?“ „Budu Vás následovat.“ „A moje výdaje?“ „No, to je logické, že to zohledním a spokojím se s málem. Nemám špatné vychování.“ Diskutovali jsme o tom dlouze. Nečestná úmluva, která mne uvrhla do područí toho cizince, která se propůjčila k nejzvlčilejšímu vyděračství, které mne mohlo stáhnout do skandálu. Pokušení ale bylo tak veliké, že to co napsal onen Bissat se mi zdálo tak krásné, přelud slávy mne úplně fascinoval. Podmínky úmluvy byly jednoduché. Ileano Bissat se zavazoval pro mne psát, což jsem si přál, ponechávajíc mi podpisové právo a rovněž povinnost mne následovat a asistovat na případných cestách a novinářských službách, jakož i dodržovat nejpřísnější tajemství a nepsát k vlastnímu prospěchu pro třetí stranu. Já jsem mu, jako kompenzaci, měl postupovat 80 procent výdělku. A tak se i stalo. Přihlásil jsem se u ředitele s prosbou přečíst si moji povídku. Díval se mne zvláštním způsobem, mrknul okem a šoupnul moje listy do šuplíku. Odešel jsem v dobrém rozmaru.Bylo to přijetí jaké jsem si představoval. Jen idiot by čekal více. Ale ta novela (od Ileana Bissat) byla prvotřídní. Moc jsem si věřil. Čtyři dny po té se povídky objevila na třetí stránce k překvapení mému i mých kolegů.Byla to takříkajíc bomba. Hrozné je ale toto, navzdory tomu, že jsem trápil studem a výčitkami, užíval jsem si toho. A vychutnával jsem si chválu, jako by opravdu patřila mě. A skoro jsem se dostával k tomu, že jsem se přesvědčoval, že povídku jsem napsal doopravdy já. Následovaly další „sloupce“, potom román, který vzbudil povyk. Stal jsem se „případem“. Objevily se moje první fotografie, první interwiev. Objevil jsem v sobě schopnost lhát a drzost, ze kterých bych se nikdy nepodezříval. Co se týče Bissata, byl bezvadný a když jsem vyčerpal původní sbírku povídek, dodal mi další, které se mi zdály jedna lepší než druhá a držel se ohleduplně ve stínu.Nedůvěřivosti se okolo mne navršovaly jedna na druhou. Nacházel jsem se na vrcholu vlny. Opustil jsem rubriku denních zpráv a stal se „spisovatelem třetí stránky“, začal jsem dost vydělávat. Bissat, který mezitím přivedl na svět další tři děti, si pořídil vilu na pobřeží a automobil. Byl pořád samý kompliment, pokorný a ani po jedovatých narážkách mi nepředhazoval nikdy slávu, které jsem si užíval jeho zásluhou. Ale pokud jde o peníze, těch neměl nikdy dost a pil mi krev.Platy jsou věcí utajovanou, ale ve velkých podnicích něco vždy prosákne na veřejnost. Všichni více méně vědí, že na každém konci měsíce na mne čeká pohádkový štusek bankovek a nedokážou si vysvětlit, jak to, že ještě neřídím Maserati, proč nemám přítelkyně obtěžkané diamanty a vidinami, jachty a dostihové hřebčince. Co dělám s tolika milióny. Tajemství. A tak se rozšířila legenda o mé kruté chamtivosti.Nějaké vysvětlení totiž muselo být shledáno. Toto je situace. A nyní, pane řediteli, přicházím k tomu proč tedy. Ileano Bissat přísahal, že nemá ambice a věřím tomu, že to je pravda. Odtud nepřichází nebezpečí, potíž je jeho narůstající chtivost peněz, pro sebe, pro rodiny dětí. Stal se bezednou jámou. Těch 80 procent za odměny publikovaných děl mu již nestačí. Donutil mne, abych se zadlužil až po krk. Pořád úlisný, dobrácký a odporně skromný. Před dvěma týdny, po skoro třicetileté podvodné symbióze. Vypukl mezi námi spor. On požadoval horentní dodatečné částky, nenasmlouvané a já mu ostře odpověděl. On neodvětil, nevyhrožoval. Nezmínil se o možném vydírání. Jednoduše vypnul dodávku zboží. Začal stávkovat, nenapsal už ani slovo a já se octnul na suchu. Dobře čtrnáct dní je veřejnosti upřeno potěšení mne číst. Z tohoto důvodu, drahý pane řediteli, jsem nucen konečně odkrýt to ničemné spiknutí a žádat Vás o prominutí a shovívavost. Chtěl by jste mne uvolnit? Vidouc jednou pro vždy náhle ukončenou kariéru jednoho, který více méně podvodem nebo něčím podobným udělal všechno pro prestiž podniku? Jen si vzpomeňte na některé „moje“ kousky, které přistávaly jako žhavé meteority do bahnité lhostejnosti lidstva, která nás obklopuje? Nebyly úžasné? Vyjděte mi vstříc. Stačilo by malinké navýšení, nevím, dva-tři sta tisíc lir měsíčně. Ano, myslím, že dvě stě by mi stačilo, alespoň pro teď. Nebo, v nejhorším případě, půjčka, co já vím? Nějaký miliónek? Co by jste si přál aby bylo pro noviny? A já bych byl zachráněn. Jedině, že by jste Vy, pane řediteli, byl jiný než jsem vždycky věřil. V případě, že vy nevítáte jako prozřetelnost tuto snadňoučkou příležitost jak se mne zbavit. Uvědomte si, že dnes by jste mne mohl vyhodit na dlažbu, bez toho, aby jste ztratil jednu liru za likvidaci? Stačilo by, aby jste vzal tento dopis a zveřejnil ho, aniž by jste z něj ubral čárku, na třetí stránce, jako sloupek. Ne, vy to neuděláte. Zatím, mohu říci, jste doposud byl vždy člověk, který měl srdce s minimálním pokušením strčit si do ničemníka, aby se propadnul do propasti, i když si to zasluhuje. A potom Vaše noviny by nikdy neuveřejnily jako sloupek podobnou ohavnost. Co si přejete? Já osobně píšu jako pes. Nemám zkušenosti. Není to moje řemeslo. Nemám co do činění s těmi úžasnými věcmi, kterými mne zásoboval Bissat a které nesly můj podpis. Ne. I v té nejabsurdnější hypotéze, že jste ničemný člověk a chtěl by jste mne zničit, nikdy a potom zase nikdy by jste nenechal vyjít tento hanebný dopis(který mne stojí tolik slz a krve). Deník by tím utrpěl těžkou ránu.
editor: Milo Blechta