V parku měsíc a ta vůně trávy a bylin, což připomíná jistá velmi vzdálená rána /byla vůbec někdy?/, kdy za prvních paprsků, v holínkách a s flobertkou se šlo na lov. Ale nyní, je tu pokojná luna, okna jsou pohaslá, fontána již nestříká, ticho. Na trávníku čtyři nebo pět malých tmavých skvrn. Každou chvíli se pohnou směšnými, rychlými skoky, bez sebemenšího šelestu. Ve stínu záhonů jakoby čekali. Jsou to divocí králíci Park, tráva, ta milá vůně, klidný měsíc, noc tak nekonečná a krásná, která někde uvnitř dělá zle z nepochopitelných důvodů, celá ta úžasná noc jsou oni. Jsou šťastni? Hopsají pěkně ze dvou na dvě a z jejich tlapek neunikne žádný šelest. Stíny – řeklo by se. Maličké přízraky, potvůrky neškodné z krajiny kolem, která okolo spí, viditelné ve svitu měsíce z velké vzdálenosti,a slabě září také vzdálené bílé stěny skal, osamělá pohoří. Ale králíci mají napnuté uši a čekají, na co čekají ? Doufají snad, že budou moci být ještě více šťastni ? Tam za zídkou v podzemních chodbičkách, které vedou k norám, kam se za úsvitu schovávají spát, tam je nachystaná past… Oni to nevědí. Ani my nevíme, když se spolu s přáteli bavíme a smějeme se,co nás čeká, nikdo nemůže znát bolesti, překvapení, nemoci určené snad na zítřek. Jako králíci, jsme na louce, nehybní, se stejným neklidem, který nás moří. Kde je nastražena léčka ? Také nejšťastnější noci pominou, aniž by nás utěšily. Čekáme, čekáme a zatím měsíc naplnil dlouhý oblouk na obloze. Jejich stíny se každou minutou stávají delšími. Králíci s ušima ve střehu zanechávají na osvětlené trávě monstruózní černé pásy. Také my, za nocí, uprostřed krajiny, nejsme víc než stíny, tmavé přízraky s neviditelným břemenem úzkosti uvnitř. Kde jsou nastražena ona železa ? V pohádkovém svitu měsíce cvrkají cvrčci.

editor: Milo Blechta