Byl jsem už zcela vyvinuté dítě zvenčí i zevnitř a za nocí jsem už konečně snil komplikované a hrozivé sny, ve dne jsem pak vyrážel za velkým dobrodružstvím, cválajíc například na koni s pohupujícím se kopím a mečem, v brnění, napříč pustinou, nepřemožitelný indiánský náčelník nebo jsem hloubil v seníku pod vrcholem střechy tajemné chodby, které vedly do tajné místnosti s pokladem. Celkem vzato, byl jsem nespoutaným dítětem s bujnou fantazií. Ale on se ještě nenarodil. Chodil jsem do školy, uměl jsem už správně psát diktovaná cvičení z výkladů, sloupky, glosy, mojí mámě která pro mne chodila, učitelka říkala, že jsem dost dobrý, na podzim jsem chodíval vyzbrojen flobertkou po dlouhých mezích, plazíce se za chudáčkem bezstarostnou červenkou a na břehu řeky za západu slunce, kdy šepot přírody se noří do ticha (stále méně hlasů ptáků, stále méně volání honců dobytka přes prérie, oblaka chladnou, tu netrpělivý netopýr a za tím vším hřebeny hor, ta potemnělá zář, která se všude šíří). Na břehu řeky, říkám, něco nového a skličujícího mne nechává nehybného v pohledu na ta zlatavá zrnka třpytící se ve vodě mezi kameny za posledního slunce a v tom neúnavném pohybu, v tom toku, který procházel a procházel, snad zmateně jsem vnímal čas, který mne již ovládal a začínal pohlcovat.Kolik překrásných a nesmyslných věcí za můj krátký život. Ale on se ještě nenarodil. Potom, když uběhl jistý počet roků a já skrytě pozoroval dívky přes pootevřené okno, užíval jsem si toho zvláštního způsobu jakým pohybovaly tělem a následně jsem myslel na věci, na které jsem dříve nikdy nepomyslel. Z jiného koutu, jednoho dubnového rána, na zasněženém vrcholku hory Resegone, sám, jsem okusil první velikosti ducha a za pozdních odpolední mi knihy otevřely brány k nekonečným městům, oceánům, opuštěným údolím, zbořeným chrámům, říšským dvorům, přístřeškům, džunglím, k nekonečné osudovosti, všechno toto se ukládalo do hloubky duše aby vytvořilo svět, který tu předtím nikdy nebyl a s bušícím srdcem jsem na jednu obálku napsal: „Milostivé paní Mariuccie Ciropellini (přesně tak se jmenovala), viale del Carso 43, Cittá“. Ale on byl ještě hloupoučké dítko, navíc ošklivé, které dělalo dlouhé okolky kvůli zmrzlině. Další malý skok. Já už hotový muž, on sotva dospívající. Ale jednoho večera znenadání, o samotě, bez vědomí celého lidstva, s tužkou v ruce, on napsal pár řádků a hned se začal odlepovat od země. Letěl trochu našikmo, plachtíc podobně jako mladý sokol nad domy a stromy, vstupoval a vynořoval se z velkých bílých oblak na nebi, tam se cítil jako doma, tam nahoře, ale kdepak křídla, odřezek z tužky uchycený mezi prsty mu stačil. Já jsem mezitím pobíhal na cestě z kanceláře domů a byl doživotním členem Touring Clubu i v kroužku šachistů jsem si užíval jisté vážnosti a lidé si říkali, že se chystám jít svou cestou. Objednal jsem si, vzpomínám si, modrý večerní plášť a během zkoušek jsem se natáčel před zrcadlem a mezi světly jsem se zbytečně snažil najít ten správný profil, zatím co krejčí se špendlíky mezi rty poskakoval okolo a dělal křídou značky. Mimochodem můj strýček Enrico tím, že umřel, ze mne učinil neočekávaně dědice jeho obchodu s látkami v ulici Baldissera na rohu s korsem Libertá. Byl jsem šťasten, jistě a určil jsem jistého pana Invernizzi, čestného člověka, aby se o obchod staral. Ve stejném čase žil i on, mladík navštěvovaný bohy. Každé jeho napsané slovo padalo jako kapka olova do moře ticha a apatie, které obklopuje člověka a jako by se zřítilo špičkou na nejvyšší vrchol Giosantanu a od středu vycházející vlny jako by se šířily stále více po obydlených místech a přes ně až dokud nedorazily s divokým žblunknutím příboje k srdcím, k těm temným, krvavým útesům! A nyní všichni říkají, že jeho verše jsou překrásné a zůstanou nesmrtelné, moudří profesoři s bílými vlasy o něm píší celé knihy, o jeho jedním dechem vržených půvabných verších se objevují vypracovaná vydání kritik s poznámkami, zdá se tedy být potvrzeno, že to je genius, který dokonce, pardon, jako mladíček je dobře sedm let mrtvý a z jeho dětské, romantické a lehce zamračené tváře nezůstanou, ach bože, než rozložené prohlubně prázdných očnic. Na jeho hrob, z těch moří dostala se a roste za nocí divoká tráva onoho posvátného místa a příštího jara, jestli jsme dobře informováni, popínavé rostliny skoro jistě začnou překrývat jeho jméno vyryté do kamene, skrývajíc ho, takže se již nebude moci přečíst. Nicméně to co ale on udělal zazáří čisté a nedotčené ve staletích. Tady mezitím život pokračuje, pánové, s jeho obvyklým tran tran porcováním a výše citované fantazie o vzdálených časech vyschly a pomřely, řekl bych, dnes jsem vážený muž, daňový poplatník, u sta hromů, se všemi průkazy v pořádku. Což neznamená, že by chyběly myšlenky. Do toho neodbytné pobolívání v zádech, doufejme, že to bude jen revma, potom ten obchod s látkami, který kvůli konjunktuře na trhu, zdá se, mi dělá snad nikdy nekončící starosti, ve skutečnosti to skončilo tak, že jsem tam byl celé dny, poctivci Invernizzimu totiž táhlo na sedmdesát a sám to už nezvládal. Ostatně i já stárnu, mohu říci, moje žena se na mne kradmo dívá a říká, že tloustnu. Přesto si dělám dlouhodobé plány, počítám, že budu ještě žít pěknou řádku let. Za jakým účelem, Bože na nebesích? On přijde, udělá tak včas aby se rozhlédl okolo, vítr ho odvane. Je na odchodu, již všechno zařídil. Další skok, prosím, až k jednomu z těch podvečerů. Což je dnes. Nyní. Dobrý večer. Jsem ospalý, zhasínám cigaretu, obyčejný příběh. Zavírám tedy dveře, které vedou na nádvoří a jako vždy závora, ve třech čtvrtinách narazí a aby zapadla je třeba přitlačit ramenem dveřní křídlo. Byl to dobrý den, tak jak tak. Obchod již nějakou dobu prosperuje. Nápad, já ho měl, že by se otevřelo ještě oddělení, kde by se prodávaly pulovry, svetříky, košile a tak dále, se ukázal osvícený. Příjmy, proč to skrývat? Se zdvojnásobily. Určitě, po takové práci jste večer poněkud utahaní. Ano pánové, brána se zavřela. Zhasínám světlo, procházím nádvořím obchodu, je tu cítit odór naftalínu a lehce zatuchlých účetních knih, pořád dokola, stejné identické věci, stejné vůně, stejně tajemné vrzání se přihodí když chodím spát před rokem nebo dvěmi, nebo devíti dokonce, také večer 22 srpna 1946 když tu je on v letu se svými neodolatelnými údery, napsali – tolik duší v něm bylo koncentrováno – napsali ta úžasná poezie, co začíná slovy „A tam kde divocí osli…“ Ještě jsme dlouho tábořili, jistě. Ale za padesát let, řekněme, za sto let, co z nás zůstane? Kdo si vzpomene? Za sto padesát let jeho vznešené verše budou dále žít, slova padnou dolů špičkou na přesné místo jako kusy křišťálu a soustředné vlny se ještě začnou šířit světem a roztříští se o temnou hradbu útesů.
editor: Milo Blechta