S odstupem několika let pořád se ještě ptám, o čem se asi bavili dva řidiči tmavé dodávky, zatím co převáželi moji mrtvou matku na vzdálený hřbitov.
Byla to dlouhá cesta, asi přes tři sta kilometrů a i když byla dálnice volná, neblahý vůz postupoval pomalu. My děti, jsme následovali asi po stovce metrů auto a ukazatel rychlosti kolísal na šedesátce – sedmdesát pětce, možná to bylo proto, že tyto dodávky jsou tak postaveny, aby jezdily pomalu, já si ale myslím, že se tak dělo, protože to bylo zvykem, rychlost totiž byla bezmála neúctou vůči mrtvým. Je to nesmysl, ale já bych naopak řekl, že mojí mámě by se víc líbilo ujíždět stodvacítkou v hodině, rychlostí, která jestli nic jiného, by budila iluzi naší obvyklé bezstarostné cesty když jsme v létě jezdili na náš dům do Belluna.
Byl nádherný červnový den, první triumf léta, překrásná pole a louky okolo, které ona prošla kdoví kolik set krát, teď je však již nemůže vidět. Velké slunce bylo tehdy už vysoko a na dálnici, tam dole, se vytvářely kaluže, fata-morgány, které byly příčinou toho, že auta v dálce se zdála být zavěšená ve vzduchu.
Tachometr kolísal na sedmdesátce – sedmdesát pětce, dodávka vepředu se nám zdála nehybná a po bocích se jako kopí míhaly svobodná a šťastná auta, muži a ženy plní života, také překrásné dívky po boku mladíků v luxusních vozech a vlasy vlající ve větru jízdy. Také kamiony nás předjížděly i ty s vlekem, tak pomalu se táhla pohřební dodávka a já si myslel jak je to hloupé, vždyť milé a krásné pro moji mrtvou matku by bylo, kdyby byla převezena na vzdálený hřbitov v nádherném ohnivě červeném sporťáku, plynový pedál sešlápnutý na maximu, po tom všem by jí to poskytlo malý přídavek opravdového života místo toho popotahování po čáře asfaltu… bylo to příliš pohřební.
Tak mne napadla otázka, o čem se asi bavili dva řidiči, jeden z nich byl vysoký metr osmdesát, kus pořádného chlapa, dobromyslné tváře a i ten druhý byl robustní. Zahlédl jsem je, když jsme opouštěli domov a nebyli to vůbec typy, kterým by seděl tento druh práce, kamion naložený pláty plechu by se k nim hodil víc.
Ptal jsem se sám sebe, o čem se asi bavili, protože to byl poslední lidský rozhovor, který moje máma mohla slyšet. A ti dva, ne že by byli neřádi, ale během tak dlouhé a monotónní cesty určitě cítili potřebu popovídat si a skutečnost, že za jejich zády, ve vzdálenosti několika centimetrů ležela moje máma, neměla pro ně tu nejmenší důležitost, se rozumí, na tyhle věci byli zvyklí, jinak by nedělali toto řemeslo.
Byla to poslední lidská slova, která mohla moje matka slyšet, protože po příjezdu začíná obřad ve hřbitovní kapli a od té chvíle zvuky a slova již nebudou určeny životu, budou to tóny a slova od -tam kdesi-, které začíná.
O čem se bavili ? O horku ? O tom jak dlouho bude trvat zpáteční cesta ? O jejich rodinách ? O fotbalových zápasech ? Ukazovali si jeden druhému ty nejlepší hostince po cestě, se vztekem, že se nemůžou zastavit ? Bavili se o autech se zasvěcením mužů od fochu ? Také řidiči pohřebáků patří v podstatě do světa motorů a motory je vzrušují.
Nebo si svěřovali svoje milostná dobrodružství ? Vzpomínáš si na tu blondýnku z baru vedle pumpy, kde vždycky bereme benzín ? Ano, právě tu. Ale jdi, tak vyprávěj, stejně ti nevěřím. Ať přijdu o jazyk jestli…
Nebo si přímo vyprávěli košilaté vtipy ? Není to snad obvyklé mezi dvěma muži, kteří hodiny a hodiny jezdí sami v autě ? Protože ti dva byli určitě přesvědčeni, že jsou sami, ta věc zavřená za jejich zády v dodávce ani neexistovala, úplně na ni zapomněli.
A moje matka slyšela jejich vtipkování a jejich hihňání ? Ano, určitě je slyšela, její usoužené srdce se sevřelo ještě víc a nemohla než opovrhovat těmi dvěma muži, ale byla to špatná věc, že na světě jí tak milovaném, poslední hlasy byly jejich a ne hlasy jejich dětí.
Potom si vzpomínám, byli jsme skoro ve Vicenze a nastalo polední horko rozechvívající obrysy věcí, myslel jsem na to, jak málo jsem byl spolu se svojí matkou v posledním čase a pocítil jsem to bolestné píchnutí v prsou, kterému se obvykle říká výčitky svědomí.
Právě v té chvíli – kdoví jak, až do té doby se nevynořila ona pohnutka s touto žalostnou vzpomínkou – začala mne pronásledovat ozvěna jejího hlasu, když jsem ráno vešel do jejího pokoje, před odchodem do redakce : „Jak se máš ?“. „Dnes v noci jsem spala“ odpověděla / to věřím díky injekcím /. „Jdu do redakce“ .„Ahoj“.
Po dvou, třech krocích chodbou mne dostihl nesmělý hlas : „Dino“.
Vrátil jsem se zpět. „Budeš tu na svačinu ?“ „Ano.“ „A na oběd ?“
Bože můj, jak nevinné a velké zároveň a zároveň malé přání bylo v té otázce.
Neprosila, nenaléhala, chtěla jen vědět. Ale já jsem měl pitomé schůzky, měl jsem dívky, které mne neměly rády, v podstatě jsem jim byl volný a kašlaly na mne, a k tomu ta představa návratu v půl deváté do smutného domu, prosyceného starobou a nemocí, nakaženého již smrtí, mne přímo odpuzovala. Proč by člověk neměl mít odvahu přiznat tyto hrozné věci, když jsou pravdivé ?
„Nevím“ odpovídám tedy „ozvu se telefonem.“ A věděl jsem, že nebudu volat. A ona hned pochopila, že bych telefonem řekl:“Ne“ a v jejím „Ahoj“ byla převeliká sklíčenost.
Ale já jsem byl syn, egoista, tak jak to dokážou jen děti.
Neměl jsem výčitky v té chvíli, nelitoval jsem, neměl jsem pochybnosti. Řekl jsem, že zavolám a ona pochopila velmi dobře, že na oběd nepřijdu.
Stará, nemocná, skoro zničená, vědoma si toho, že konec se kvapně blíží, mámě by stačilo, kdybych přišel domů na oběd, aby její smutek byl o trochu menší. Snad abych nemusel říci slovo, zachmuřený snad nad svými zpropadenými záležitostmi jakéhokoli druhu. Ale ona z postele, protože se nemohla pohnout z lůžka, věděla by, že jsem v jídelně a povzbudilo by ji to.
Já bych naopak nebyl. Jel jsem na tah do Milána usměvavý a žertující s přáteli, idiot, zločincem bych se mohl nazvat, zatímco pilíře mého vlastního života, jediná moje opravdová opora, jediné stvoření schopné mne pochopit a milovat, jediné srdce schopné krvácet pro mne / a nikdy bych podobné jiné nenašel, byť bych žil tři sta let / právě umíralo.
Stačily by jí dvě slova před obědem, já sedící na malém divanu a ona ležící na lůžku, pár slov, informací o mém životě, o mé práci. A potom, po obědě, by mne určitě ráda nechala jít ke všem čertům, nebyla by tím zklamaná, dokonce by tím byly potěšena, jestli bych měl příležitost se jít bavit. Ale dřív než bych odešel do noci, vešel bych do jejího pokoje, abych ji naposledy pozdravil. „Už sis píchla injekci ?“ „Ano,tuto noc, doufám, budu skutečně spát.“
Tak málo chtěla. A já ani to, kvůli mé protivné sobeckosti. Protože jsem byl její syn a kvůli mému synovskému egoismu jsem se zdráhal pochopit, jak moc ji mám rád.
A nyní, jako poslední díl světa, jsou tu žvásty, anekdoty a pochichtávání dvou neznámých řidičů. To je poslední věnování, které ji život poskytl.
Teď je však pozdě, děsivě pozdě. Kámen – skoro dva roky byl usazován, aby zakryl malou podzemní hrobku, kde ve tmě, jedna na druhé spočívají kosti mých rodičů, prarodičů a praprarodičů. Země již vyplnila mezery a tu a tam zkouší vyrazit mladá tráva a květiny v měděné váze, přinesené sem před několika měsíci jsou teď k nerozeznání.
Ne, ty dny kdy byla nemocná a věděla, že zemře, ty se nemohou již vrátit.
Ona mlčí, nevyčítá mi, pravděpodobně mi i odpustila. Nicméně, když o tom přemýšlím nenacházím klidu.
Každá opravdová bolest je psána na desky z tajemné hmoty, ve srovnání s kterou je žula máslem a nestačí věčnost, aby byla vymazána. Po miliardách století, utrpení a samota mojí matky, které jsem vyvolal, budou ještě existovat a já to nemohu napravit. Mohu jen odpykat vinu, jestli vůbec, doufajíc, že ona mne uvidí.
Ale ona mne neuvidí. Je mrtvá, rozložená, nepřežívá nebo lépe, nezůstalo z ní než zbytky jejího těla, strašlivě pokořené lety, zlem, rozkladem a časem.
Nic ?Opravdu nic nezůstane ? Z mojí matky neexistuje už nic ?
Kdoví. Občas, zvláště napoledne, když jsem sám, mám zvláštní pocit.
Jako kdyby do mne něco vstupovalo, něco co tam ještě před chvílí nebylo, jako by mne obydlela nějaká neurčitá bytost, ne hmotná moje a přece nesmírně moje a již nejsem sám a každé moje gesto, každé slovo má jako svědka nějakého tajemného ducha.
– Ona ! – Ale kouzlo trvá krátce, hodinu a půl, ne víc. Potom mne začíná znovu rozmílat den se svými vyprahlými koly.

editor: Milo Blechta