Když se večer stmívá, chodím rád na procházku do zahrady. Nevěřili by ste, že jsem bohatý. Zahradu, jako je ta moje máte všichni a později pochopíte proč. Ve tmě, ale není to vlastně úplná tma, protože z rozsvícených oken domu vychází slabá zář a v této tmě se procházím boty napůl ponořené v trávě. Zatím co přemýšlím a přemýšlejíc zvedám oči k nebi jestli je jasné, zdali tam jsou hvězdy a když ho tak pozoruji, ptám se sám sebe na mnohé věci. Za některých nocí si však nepokládám otázky, hvězdy jsou tam nahoře nade mnou překrásné a neříkají mi nic. Byl jsem ještě chlapec, když jsem na své jedné noční procházce klopýtl o překážku, kterou jsem neviděl. Škrtl jsem zápalkou a ve slehlé trávě byl nějaký výčnělek a byla to zvláštní věc. Snad zahradník dělal nějakou práci, myslel jsem si, zeptám se ho zítra ráno. Nazítří jsem si zavolal zahradníka, Giacomo se jmenoval. „Co jsi dělal na zahradě, že je na trávníku hrbol ?“ řekl jsem mu,“včera večer jsem tam zakopnul a dnes ráno, hned jak se rozednilo jsem si toho také všimnul. Je to úzký a podlouhlý hrbol a podobá se zasypanému hrobu. Nechceš mi říci co se děje ?“ „Nejen že se podobá, pane“ řekl zahradník Giacomo „ je to opravdu hrob, protože včera, pane, zemřel Váš přítel.“ Byla to pravda. Můj předrahý přítel Sandro Bartoli zahynul jako dvacetiletý v horách s roztříštěnou lebkou. „A ty chceš říci, že můj přítel je pohřben tady ?“ říkám Giacomovi. „Ne,“ odpověděl „Váš přítel, pan Bartoli,“ tak to řekl, jak to dělá s ohledem starší generace „ byl pohřben na úpatí hor, které znáte. V této zahradě se však trávník vyzvedl sám od sebe, protože je to vaše zahrada pane a všechno, co se stane ve Vašem životě se, pane, projeví právě zde.“ „Ale jdi, prosím tě, to jsou jen absurdní pověry“ řekl jsem mu „a srovnej prosím tě ten hrbol !“ Nic se s ním pak nestalo a hrbol zůstal kde byl a já jsem pokračoval večer, když se stmívalo ve svých procházkách. Občas se mi stalo, že jsem zakopl o ten hrbol, ale ne zase tak často, což bylo dáno tím, že zahrada je dost velká, byl to hrbol široký sedmdesát centimetrů a dlouhý metr devadesát, na vrchu porostlý travou, výškou na úrovni trávy okolo asi dvacet pět centimetrů. Přirozeně pokaždé, když jsem tam klopýtnul, myslel jsem na něho, na mého drahého přítele, ztraceného, ale mohlo to být i naopak. Je potřeba říci, že srážka s hrbolem přišla ve chvíli, kdy jsem na něho myslel. Ale toto je věc poněkud těžká k pochopení. Uběhly například dva nebo tři měsíce, aniž bych na své noční procházce narazil na onu malou vypouklinu. V tomto případě se mi vzpomínka na něj znovu vynořila a já se zastavil v tiché noci a hlasitě se zeptal : „Spíš ?“ Ale on neodpověděl. Skutečně spal, ale daleko pod strmými skalami, na jednom hřbitůvku v horách a časem si na něj nikdo nevzpomněl, nikdo mu nepřinášel květiny. Nicméně uběhlo mnoho let, když tu jednou večer jsem se na své zahradě, přímo v rohu naproti, klopýtl o další hrbol. Málem jsem se natáhl jak široký tak dlouhý. Bylo po půlnoci, všichni šli spát, ale takové bylo moje rozčílení, že jsem zvolal : „Giacomo, Giacomo…“ dokud se mi nepodařilo ho probudit. Uvnitř se rozsvítilo okno a Giacomo se vyklonil opírajíce se o okenní římsu. „K čertu, co je to za hrbol ?“ zvolal jsem. „Ty jsi něco kopal ?“ „Ne, pane, jen nedávno odešel jeden Váš společník z práce,“ řekl „byl to pan Cornali.“ Jenže po nějakém čase mne podráždil třetí hrbol a i když byla hluboká noc i tentokrát jsem zavolal na Giacoma, který právě spal. Již jsem velmi dobře chápal význam, ale špatné zprávy mi ten den nedošly a plný úzkosti jsem se chtěl něco dozvědět. Spatřil jsem trpělivého Giacoma v oknì a zeptal se ho : „Kdo to je ? Zemřel někdo ?“ „Ano, pane“ řekl. „Jmenoval se Giuseppe Patané“. Potom uběhlo několik dost klidných roků, ale v jedné chvíli začaly na trávníku přibývat další malé, ale vyhrnuly se na povrch i velké, které se nedaly přejít krokem, bylo nutné je vskutku z jedné strany vystoupat a druhou stranou sejít jako malé kopečky. Této velikosti vyrostly dva, jeden od druhého jen kousek vzdáleny a nebylo se třeba ptát Giacoma na to co se stalo. Tam dole, v těch dvou hromadách velké jako bizon, tam jsou uzavřeny, krutě mi odtržené drahé části mého života. Protože jsem se každou chvíli setkával ve tmě s těmito hrozivými vyvýšeninami, promíchávalo se ve mně mnoho bolestného a zůstával jsem tam jako vyděšené děti volající jména svých přátel. „Cornali, Patané, volám vás Rebizzi, Longanesi, Mauri, vás, kteří jste se mnou vyrůstali a po mnoho let se mnou pracovali“. Potom ještě hlasitěji : „Negro! Vergani!“ Bylo to jako výzva, ale nikdo se neozval. Postupně moje zahrada, čas totiž hbitý a slizký je krokem, se přeměnila v bitevní pole. Tráva tam ještě je, trávník ale stoupá a klesá do labyrintu kopců, hrbolů ,výčnělků a vypouklin a každým z těchto výrůstků je jedno jméno, každé jméno představuje jednoho přítele, každý přítel jeden vzdálený náhrobek a prázdno ve mně. Letos v létě se k nim přidal jeden vysoký tak, že když jsem byl těsně u ní, její obrys zakryl výhled na hvězdy, byl veliký jako slon, jako domek, bylo to něco hrozivého, když jsem zdolával tento druh strmého srázu, rozhodně bylo lepší se mu vyhnout a obejít ho. Ten den mi nedošla žádná špatná zpráva, takže objevení nové hromady na zahradě mne dost překvapil. Ale i tentokrát jsem rychle pochopil, byl to můj drahý přítel z mládí, který odešel, mezi námi bylo mnoho společných zážitků, spolu jsme objevovali svět, život a ty nejkrásnější věci, spolu jsme objevovali poezii, obrazy, hudbu, hory a bylo logické, že pro obsáhnutí tohoto nekonečného materiálu, by v souhrnu a zúžený do pouhých výrazů, bylo pro něj potřeba opravdového pahorku. Tehdy mnou projel záchvěv vzpoury. Ne, nemůže to tak být, řekl jsem si se strachem v duši a ještě jednou jsem volal své přátele po jménech, když tu jsem pocítil v té noci jakýsi závan větru, který mi přinášel něco jako přitakání, slabé ano. Usoudil jsem, že nějaký druh hlasu mi odpovídá – ano, přicházející z jiných světů, ale možná jsem tak porozuměl jen z hlasu nočního ptáka, kterým se v mé zahradě líbí. Ted mi ale neříkejte, prosím vás, proč nám vyprávíš o tak smutných věcech, život už je takový, krátký a těžký sám o sobě a lítostnit se nad tím je blbost. Konec konců tyto smutky se nás netýkají, týkají se jen tebe. Ne, odpovím, bohužel týkají se i vás a bylo by to krásné, já vím, kdyby se vás to netýkalo. Tahle věc s hrboly na trávníku se totiž přihodí všem a každý z nás, konečně jsem se vyjádřil, vlastní takovou zahradu, kde se odehrávají tyto bolestné jevy. Je to prastarý příběh, který se opakuje po staletí od začátku a i pro vás se bude opakovat. Věci se mají takto a není to literární žert. Také se přirozeně ptám, jestli jednoho dne v některé zahradě vznikne hrbol který by patřil mé osobě, snad hrboleček druhé nebo třetí třídy, něco jako zřasení trávy, které alespoň ve dne, kdy slunce praží z výšky, je možno vidět. Ať již bude jakkoliv, jedna osoba na světě, aspoň jedna tam zakopne. Možná vinou mé svízelné povahy zemřu jako pes na dně staré dlažby opuštěné chodby. A přece jen jedna osoba toho večera klopýtne o vystouplý hrbolek na zahradě a zakopne i následující noci a pokaždé bude myslet, promiňte mi moji naději, s trochou lítosti bude myslet na jistého pána, který se jmenoval Dino Buzzati.
 

editor: Milo Blechta