Vlak projel jen několik kilometrů (a cesta byla dlouhá, zastavili jsme se jen na nejvzdálenější příjezdové stanici, tak to probíhalo deset hodin v kuse), když jsem na jednom přejezdu naproti zahlédl z okénka jednu mladou ženu. Byla to náhoda, mohl jsem se dívat na spoustu jiných věcí, ale můj pohled padl zrovna na ni, která nebyla ani krásná ani nějak zvlášť milá, neměla vlastně nic zvláštního, kdoví proč se stalo a já se díval na ni. Byla zjevně opřena o tyčku závory, aby si užila pohledu na náš vlak, super přímý expres miliard na sever, symbol pro nevzdělaný lid, snadný život, dobrodruzi, nádherná kožená zavazadla, slavné osobnosti, filmové hvězdy, jedenkrát za den toto úžasné představení a navíc úplně zadarmo. Jak ale vlak projížděl před ní, nedívala se na naši stranu (přestože tam byla a čekala snad hodinu) nýbrž měla hlavu odvrácenou nazpět, starajíce se o muže, který přibíhal z dálky cesty a křičel něco, co jsme my přirozeně nemohli slyšet , jako by si všimnul propasti a chtěl ženu upozornit na nebezpečí. Byl to ale okamžik, scéna odlétla pryč a tu jsem se sám sebe zeptal, jaká starost asi mohla přejít prostřednictvím onoho muže na dívku, která nás přišla pozorovat. A právě jsem se chystal usnout za neustálého pohupování vozu, když náhodou – určitě se jednalo o čirou a prostou náhodu – všiml jsem si jednoho venkovana stojícího na zídce, který usilovně volal a volal do dlaní jako tlampače směrem k vesnici. I tentokrát to byl okamžik, protože expres uháněl a přece v jedné chvíli jsem stihl zahlédnout šest nebo sedm osob, jak přebíhali přes louky, přes obdělávaná pole, přes vojtěšku a nevadilo jim, že ji pošlapali, musela to být dost důležitá věc. Přicházeli z různých směrů, někdo z domu, druhý dírou v plotě, další z pomezi řádků vinohradu nebo copak vím, všichni nesměřováni k zídce s mladým hlasatelem. Přibíhali, páni ti přibíhali, dalo by se říci vyděšeni nenadálou zprávou, která hrozně budila jejich zvědavost, berouce jim klid jejich života. Ale byl to jen moment, opakuji, záblesk, nebylo času pro další postřehy. Jak zvláštní, myslel jsem si, během několika kilometrů už dva případy lidí, kteří se dozvídají nenadálou zprávu, tak jsem se alespoň domníval. Nyní upnut na neurčito, zkoumal jsem venkov, ulice, vesničky, statky s předtuchami a neklidem. Snad to záviselo na tom zvláštním stavu duše, ale víc jsem pozoroval lidi, venkovany, koláře a tak dále, stále víc se mi zdálo, že je tam nezvykle živo. Ale ano, proč to chození sem a tam na dvorech, ty udýchané ženy, ty vozy, ten dobytek. Všude to bylo stejné. Kvůli rychlost však nebylo možné dobře rozlišovat, nicméně přísahal bych, že všude to byla stejná příčina. Že by v kraji slavili nějaký svátek ? Že by se muži chystali zajet na trh ? Ale vlak ujížděl a venkov byl celý v kvasu, jak jsem usuzoval podle zmatku. A tehdy jsem si dal do spojitosti ženu na přejezdu, mladíka na zídce, pobíhání venkovanů. Něco se stalo a my ve vlaku jsme o tom nic nevěděli. Podíval jsem se na své spolucestující, na ty z kupé a na ty, kteří stáli na chodbičce. Ti si toho nevšimli. Zdáli se být klidní a jedna paní okolo šedesáti let naproti mně se chystala usnout. Nebo naopak, měli nějaké podezření ? Ano, ano, také oni byli neklidní, jeden vedle druhého a neodvážili se promluvit. Víc jak jednou jsem je překvapil, když jsem odklonil nedůvěřivé oči jinam. Zvláště ospalou paní, právě ji, pozorovala mne s přimhouřenýma očima a potom mne hned kontrolovala, jestli jsem ji snad neodhalil. Ale z čeho měli strach ? Neapol. Zde obyčejně vlak zastaví. Ne však dnes super rychlík. Těsně kolem nás se mihnuly staré domy a ve tmavých dvorech jsme zahlédli osvětlená okna a za nimi v pokojích – byl to okamžik – skloněné muže a ženy jak dělají uzle a zavírají zavazadla- tak to vypadalo. Nebo jsem se nechal oklamat a byla to všechno fantazie ? Chystali se na odjezd ? Kam ? Nebylo jedné šťastné zprávy, která by vzrušila města a venkov. Nějaká hrozba, nebezpečí, nějaké oznámení o neštěstí. Pak jsem si ale řekl, kdyby tam byla nějaká velká nehoda, přece by zastavili vlak a vlak naopak nacházel všechno v pořádku, pořád signály o volné cestě, výhybky perfektní, jako na zahajovací jízdě. Jeden mladík po mém boku se postavil s výrazem, že se protahuje. Ve skutečnosti chtěl lépe vidět a naklonil se přes mne, aby byl blíž k oknu. Venku krajina, slunce, bílé cesty a na cestách povozy, nákladní auta, skupiny pěšky jdoucích lidí, dlouhé karavany jako ty co se konají v den pouti za svatého patrona. Ale bylo jich tolik a stále houšť, postupně jak se vlak blížil na sever. A všichni měli stejný směr, odcházeli na jih, utíkali před nebezpečím, zatímco my jsme se propadávali k válce, revoluci, morové nákaze, ohni, co tam vůbec mohlo být ? Nevěděli jsme, že „to“ bude za pět hodin, ve chvíli příjezdu a snad již bylo příliš pozdě. Nikdo nic neřekl. Nikdo nechtěl udělat první vstřícné gesto. Každý snad o sobě pochyboval, tak jako já, v nejistotě jestli všechen ten poplach je skutečný, nebo je to jednoduše jedna bláznivá myšlenka, halucinace, jedna z těch absurdních myšlenek, které se rodí ve vlaku, když jsme trochu unaveni. Paní naproti si povzdychla, předstírajíc že se probudila a jako ten co se probírá ze snu se mechanicky rozhlížela, ustrnula pohledem na madle záchranné brzdy. Také my všichni jsme se podívali na ono zařízení se stejnou myšlenkou. Ale nikdo nepromluvil, nikdo neměl odvahu prolomit to ticho nebo se jednoduše osmělit, zeptat se těch druhých na to, jestli si nevšimli venku něčeho poplašného. Nyní se cesty hemžily povozy a lidmi, všichni na pochodu na jih. Přeplněné vlaky, které nás míjely opačným směrem. Pohledy plné strachu těch co nás viděli z venku uhánět krajinou, letíc tak spěchem na sever. A přecpaná nádraží. Někdo nám kynul, ostatní na nás křičeli věty, ze kterých jsme vnímali jen samohlásky, jako je tomu u ozvěn v horách. Paní naproti se na mně zahleděla, v rukách plno šperků, nervózně mačkala kapesník, zatímco její pohledy pokorně žádaly … Mohl by jsi promluvit konečně, vyburcuj je z toho ticha, prones nějakou otázku, kterou všichni jako dobrodiní a nikdo se to jako první neosmělil udělat. A hle další město. Jak vlak vjížděl do stanice, zpomalil trochu, dva nebo tři nevydrželi a vstali,v naději, že mašinfíra zastaví.. Místo toho projel, tu hlučná mela podél laviček, kde se tlačil neklidný dav supící k odjíždějící soupravě mezi chaotickými hromadami batožin. Jeden chlapec se nás pokusil dostihnout s balíkem italských novin a jedněmi mával, těmi s velkým černým titulkem na přední straně. Tehdy se znenadání paní naproti vyklonila z okna ven a podařilo se jí uchopit list, ale vítr jízdy jí ho vytrhnul. Mezi prsty jí zůstal jen útržek. Všimnul jsem si, že se jí chvěly prsty při tom, když se to snažila vysvětlit. Byl to útržek trojúhelníkovitého tvaru, na něm jsme přečetli záhlaví novin a z velkého názvu článku zbyla k přečtení jen čtyři písmena…IONE, tak se to četlo. Nic jiného. Z druhé strany bezvýznamné zprávy. Beze slov, paní pozvedla útržek, aby ho všichni mohli vidět, ale my jsme ho už předtím viděli. Dělali jsme, že to pro nás nic moc neznamená. Se vzrůstajícím strachem v každém z nás sílila zdrženlivost. K nějaké věci, která končila na -IONE jsme se hnali jako blázni a musela být děsivá, jestliže po této zprávě se všechno obyvatelstvo vydalo bezodkladně na útěk. Nějaká nová a velmi silná skutečnost zlomila pozemský život, muži a ženy mysleli jen na to- zachránit se – opouštějíc domovy, práci, záležitosti, všechno ale náš vlak, ne, zatracený vlak běžel s pravidelností hodinek, jako čestný voják, který se znovu zařazuje do zástupu poraženého vojska, aby znovu dobil svůj zákop, kde již táboří nepřítel. A ze slušnosti, z ubohého lidského ohledu, nikdo z nás neměl odvahu reagovat. Ach vlaky, jak se podobají životu! Zbývaly dvě hodiny. Za dvě hodiny, příjezd, dozvíme se svůj společný osud. Dvě hodiny, hodina a půl, hodina, již se setmělo. Zahlédli jsme z dálky světla našeho vysněného města, jeho nehybný odraz záře, žlutý kruh na nebi nám znovu dodal trochu odvahy. Lokomotiva zapískala, kola zarachotila na labyrintu výhybek. Stanice, černé obrysy nádražních budov, lampy návěstí, všechno bylo na svém místě jako obvykle. Ale hrůza ! Rychlík ještě jel a uviděl jsem, že stanice je opuštěná, prázdná a holá nástupiště, ani jedna lidská postava jakkoli se hledalo. Vlak konečně zastavil. Seběhli jsme po nástupištích směrem k východu, ve snaze najít někoho blízkého. Zdálo se mi, že v rohu, vpravo, v pozadí, trochu v polostínu, že jsem zahlédl železničáře s čapkou, který jako vyděšený sebou trhnul od jedněch dveří. Co se stalo ? Ve městě již nenajdeme živou duši ? Když tu nás zamrazil hlas jedné ženy, velmi vysoký a prudký jako výstřel. „Pomoc ! Pomoc !“ křičela a výkřik se rozezněl pod skleněnou klenbou s prázdnou zvučností navždy opuštěných míst.
editor: Milo Blechta