Byl šedivý březnový den a poletovaly vrány. Po nekonečném čekání, kdy naděje již začala zmírat, Giovanni se vrátil domů. Ještě neodbily dvě a jeho matka se právě chystala sklízet ze stolu, když se náhle objevil na zápraží on a máma zvolala : „Ach, božínku“ běžíc, aby ho objala. Také Anna a Pietro, dva malí sourozenci, mnohem mladší se dali výskat od radosti. Toto je ta chvíle, očekávaná po dlouhé měsíce, tak často probleskující ve sladkých ranních snech, která musí vrátit štěstí. On neřekl skoro slova, příliš námahy stojí zadržet proud slz a hned odložil těžkou šavli na židli, na hlavě stále kožený baret. „Ukaž se ať se na tebe podívám,“ řekla matka mezi slzami, stahujíc se trochu nazpět „ukaž se jak jsi krásný. Ale jsi bledý, jsi…“ Opravdu byl poněkud bledý a jako by vyčerpaný. Sejmul si baret, postoupil doprostřed pokoje a sednul si. Jsi znaven, unavený dokonce i k úsměvu se mu nedostávalo sil. „Ale sundej si ten plášť človíčku“ řekla máma a dívala se na něj jako na zázrak, do té míry, že tím byla sama vystrašena. Jak vyrostl, on hrdý a krásný (také trochu víc bledý). „Vysvleč si ten plášť a dej ho sem, necítíš, že je tu teplo ?“ On udělal drsný pohyb obrany, instinktivní, zapínajíc si plášť na sobě snad ze strachu, že ho z něho stáhnou. „Ne, ne nech mně“ odpověděl vyhýbavě „raději nechci, víš, za chvíli budu muset odejít…“ „Muset odejít ? Vrátíš se po dvou letech a chceš hned odejít ?“ ptala se zoufalá a znovu začala , po takové radosti ta věčná obava matek. „Musíš odejít hned ? A nedáš si něco k snědku ?“ „Už jsem jedl mami“ odpověděl syn s dobrým úsměvem a rozhlíží se kolem, vyhledávajíce milované polostíny. „Zastavili jsme se v jednom hostinci, pár kilometrů odtud…“ „Ach, ty jsi nepřišel sám ? A kdo to byl s tebou ? Nějaký kamarád od pluku ? Synek od Meny snad ?“ „Ne, ne, byl to jeden, co jsem ho potkal cestou, ten co teď čeká venku.“ „Je tam a čeká ? A proč jsi ho nepozval dál ? Nechal jsi ho v půli cesty ?“ Popošla k oknu a přes zahradu, přes dřevěná mřížoví plotu si všimla postavy na cestě, která chodí sem a tam. Byla celá zahalena do plášti a budila temný dojem. V tu chvíli, uprostřed záchvěvů veliké radosti, se v její duši zrodila nepochopitelná, tajemná a ostrá bolest. „Je lépe, že ne,“ odpověděl on stroze „pro něj by to bylo obtěžování, je už takový typ.“ „Ale pohár vína, můžeme mu ho poslat, ne, jeden pohár vína ?“ „Bude lépe když ne, mami. Je to zvláštní typ, je schopen se hned rozzuřit.“ „Ale kdo to potom je ? Proč jste se dali dohromady ? Co od tebe chce ?“ „Víš, neznám ho dobře“ řekl on pomalu a dost těžce. „ Potkal jsem ho cestou a přišel se mnou, tak je to.“ Zdálo se, že by se rád bavil na jiné téma, vypadal, že se za to stydí a máma, aby mu neodporovala, změnila rychle tok řeči, ale v jeho milém obličeji již pohaslo to dřívější světlo. „Poslouchej,“ říká „dovedeš si představit Mariettu, až se dozví, že jsi se vrátil ? Představ si jak povyskočí radostí – ona je příčinou, že chceš odejít ?“ On se jen usmál, stále s tím výrazem toho, kdo by chtěl být veselý a přece nemůže pro nějaké neznámé břímě. Máma nedovedla pochopit, proč stále tak sedí, skoro smutný, jako v ten vzdálený den svého odchodu. Teď už se vrátil, nový život před sebou, jedno nekonečno dnů k dispozici, dnů bez starostí, tolik večerů spolu, krásných, těch jedna nevyčerpatelná řada ztrácející se tam někde v horách v nezměrnosti let budoucích. Již ne více noci v úzkosti, kdy na obzoru blýskají a duní výstřely a mohlo se myslet na to, že i on může být tam někde uprostřed natažen, nehybný na zemi, hruď prostřílenou mezi krvavými troskami. Vrátil se , konečně, větší, krásnější a ta radost pro Mariettu. Brzy přijde jaro, vezmou se v kostele, jedno nedělní ráno, za zvuku zvonů a s květy. Proč je tedy bledý a roztržitý, už se nesměje, proč nevypráví zážitky z bitev ? A plášť? Proč ho drží těsně na těle při tom teple co mají doma ? Snad proto, že pod ním má rozbitou a zablácenou uniformu ? Ale s matkou, jak se může stydět před matkou ? Bolesti zdálo se skončily, ale je tu náhle naopak nový neklid. Jeho milá tvář, skloněná trochu stranou, upřela na ni úzkostlivý pohled, opatrná, aby mu neprotivila a chápající hned všechna jeho přání. Nebo že by snad byl nemocný ? Nebo jednoduše vyčerpaný mnoha strádáními ? Proč nemluví, proč se na ni ani nepodívá ? Ve skutečnosti se syn na ni nedíval, vypadal spíše, že se setkání pohledů vyhýbá, jako by se něčeho bál. Mezitím si ho jeho dva malí sourozenci prohlíželi se zvláštními rozpaky. „Giovanni“ pronese nejistě ona nezdržujíce se již. „Jsi tady konečně, jsi tady konečně! Počkej teď, udělám ti kávu.“ Spěchá do kuchyně a Giovanni zůstal se svými maličkými sourozenci. Kolik se toho změnilo za dobu dvou let, ani by se nepoznali, kdyby se potkali na ulici. Teď se na sebe tiše dívají střídavě jeden na druhého, chybějí slova, ale se spolu usmějí, všichni tři, skoro jako by podle dávné a nezapomenuté dohody. A tu se vrací máma s vonící kávou a s kusem ukrojené dorty. Šálek vypil jedním douškem a dortu snědl bez chuti s námahou. „Proč ? Už ti nechutná ? Kdysi to byla tvoje vášeň!“chtěla se ho zeptat máma, ale mlčela, aby ho tím neobtěžovala. Místo toho mu navrhla : „Giovanni a nechceš se podívat na svůj pokoj ? Víš, že je tam nová postel ? Dala jsem vybílit stěny, máš tam novou lampu, pojď se podívat…ale ten plášť, nesundáš si ho tedy ? Necítíš, že je tu teplo ?“ Voják neodpověděl, ale zvedl se ze židle a pohnul se do blízkého pokoje. Jeho posunky budily dojem těžké pomalosti jako kdyby neměl dvacet let. Matka ho předběhla, aby otevřela okenice (ale vešel jen šedavý svit prost jakékoli veselosti). „Jak krásné!“ řekl on se slabým nadšením když stál na prahu, před sebou nový nábytek, čisté záclony a vybílené stěny, vše tak čisté a svěží. Ale tu jeho pohled spočinul na útlých ramenech matky, která se právě shýbala, aby upravila pokrývku na posteli, i ta nová a zářící. Byl to pohled, který nemohl nikdo vidět, plný nevýslovného smutku. Anna a Pietro stáli hned za ním s rozzářenými tvářemi v očekávání velkého projevu radosti a překvapení, ale místo toho nic. „Je to moc hezké ! Děkuji, víš mami ?“ zopakoval a to bylo všechno, bloudíce neklidnýma očima jako ten, co chce uzavřít trapnou rozmluvu. Především však občas viditelně ustaraný se díval oknem za zelené mřížoví dřevěného plotu, za kterým se procházela pomalu sem a tam ona postava. „Jsi spokojený Giovanni, že ano ?“ ptá se ho matka netrpělivá vidět ho šťastného. „Ach ano, je to opravdu pěkné“ odpovídá syn (ale proč tvrdošíjně odmítá sundat si ten plášť) udržujíc s obrovským úsilím úsměv na tváři. „Giovanni“ žadoní ona „Co ti je, co ti je, Giovanni? Ty mi něco tajíš, proč mi to nechceš říci ?“ Ten se kousnul do rtu a zdálo se , že se mu něco vzedmulo v krku. „Mami,“ řekl potom s hlasem trochu zahaleným“mami, teď už musím jít.“ „Řekni mi pravdu, jdeš k Mariettě ?“ a snažila se zažertovat, přestože cítila tíživost okamžiku. „Nevím, mami“ odpověděl on těžko ovladatelným a hořkým tónem, zatím co zamířil ke dveřím už znovu s koženým baretem na hlavě. „Nevím, ale teď už musím jít, tam je ten co mne čeká.“ „Ale vrátíš se později, vrátíš ? Za dvě hodiny jsi tu tak, tak ? Dám vědět strýci Giuliovi a tetě, aby přišli, představ si jaký svátek to bude i pro ně, snaž se vrátit chvíli před večeří…“ „Mami,“ opakuje syn, jakoby ji zapřísahal, aby více nemluvila, aby pro milosrdenství boží mlčela a nezvětšovala bolest. „Musím jít, teď, tam je ten, co mne čeká, byl až příliš trpělivý.“ Pak na ni spočinul pohledem, který ji mohl utrhnout srdce. Přiblížil se ke dveřím, malí sourozenci stále ještě tisknouce se na něho ve šťastné náladě a Pietro nadzvedl jeden cíp pláště, aby věděl, co má bratr oblečeno pod ním. „Pietro, Pietro ! Nech toho, co to děláš, nechej toho Pietro !“ vzkřikla máma v obavě, že se Giovanni rozzlobí. „Ne, ne !“ zvolal jen voják, když si všimnul chlapcova pohybu, ale teď již je příliš pozdě. Dva cípy modrého sukna se na chvíli rozevřely. „Ach Giovanni, dítě moje, co ti to udělali ?“ zhrozí se matka, skrývající si tvář do dlaní. „Giovanni, ale to je krev!“ „Musím jít, mami.“opakuje on podruhé se zoufalou pevností v hlase. „Již jsem ho nechal dosti čekat. Ahoj Anno, ahoj Pietro, sbohem mami.“ Byl právě u dveří. Vyšel jako by unášen větrem. Přes zahradu skoro utíkal, otevřel branku, dva koně vyrazily cvalem pod šedivým nebem už ne k vesnici, ne, ale přes louky na sever, směrem do hor. Cválaly a cválaly. A tehdy matka konečně pochopila, nekonečné prázdno, které se ji otevřelo v jejím srdci, které nikdy ani staletí by nestačila zaplnit. Pochopila příběh s pláštěm, synův smutek, ale především, kdo to byl, to tajemné čekající individuum, které se procházelo po cestě sem a tam, kdo byla ta hrozivá osoba až příliš trpělivá. Tak milosrdná a trpělivá, že doprovázela Giovanniho do starého domu (dříve než ho odvedl navždy pryč), aby mohl pozdravit matku, několik minut čekání venku za brankou, ve stoje, on pán světa, uprostřed prachu jako vyhladovělý žebrák.
editor: Milo Blechta