Na cestě k objevení království mého otce, den po dni jsem se vzdaloval městu a zprávy, které mi přicházely, byly stále vzácnější. Cestu jsem začal trochu víc jako třicátník a uběhlo víc jak osm roků, přesně osm roků, šest měsíců a patnáct dní neustálého pochodu. Věřil jsem tomu, na počátku, že za několik týdnů bych mohl lehce dosáhnou hranic království, ale naopak jsem pokračoval v potkávání stále nových lidí a krajin a všude lidi, kteří mluvili stejným jazykem, kteří mi říkali, že jsou moji poddaní. Myslím si, že buzola mého zeměpisu se tehdy zbláznila a věříc, že postupujeme stále k jihu, ve skutečnosti jsme chodili kolem dokola, aniž by se zvětšila vzdálenost, která nás dělila od metropole, tohle by mohlo vysvětlit důvod, kvůli kterému jsme ještě nedorazili k nejvzdálenější hranici. Nejčastěji mně ale trápila pochybnost, že tato hranice neexistuje, že toto království se rozprostírá bez nějakých hranic a že zatím co já bych se přibližoval nikdy bych nemohl dorazit do cíle. Na cestu jsem se vydal když jsem měl trochu víc jak třicet, příliš pozdě snad. Přátelé, od vlastních rodin, se vysmívali mému plánu jako zbytečnému plýtvání nejlepšími roky života. Ve skutečnosti jen málokteří z mých věrných souhlasili s tím,že se vydám na cestu. Trochu lehkomyslně-mnohem víc než teď-jsem si dělal starost o to abych mohl komunikovat, během cesty, se svými drahými a mezi jezdci své eskorty jsem vybral sedm nejlepších, kteří mi sloužili jako poslové. Věřil jsem bezděčně, že mít jich sedm by bylo přímo přehnané,ale s postupem času jsem si naopak všiml, že jich bylo směšně málo a pravda, žádný z nich nikdy neodpadl nemocen, ani se nezapletl s lupiči ani nestrhal koně v postroji. Všech sedm mi sloužilo s vytrvalostí a oddaností, kterou jen těžko dokážu vůbec kdy oplatit. Abych je lehce rozlišil pojmenoval jsem je postupně podle abecedy : Alexandr, Bartoloměj, Caio(Kaius), Dominik, Ettore (Hektor),Frederik a Gregorio (Řehoř). Z nezvyku na vzdálenost od svého domova jsem vyslal prvního – Alexandra, už druhého dne cesty večer, kdy jsme již projeli osmdesátku mil. Večer poté, abych se ujistil, že komunikace bude pokračovat, vyslal jsem druhého, potom třetího, pak čtvrtého, tak po sobě až k osmému večeru cesty, kdy vyrazil Řehoř. První se ještě nevrátil. Dorazil k nám desátý večer, zatím co jsme chystali rozložit tábor na noc v opuštěném údolí.Od Alexandra jsem věděl, že jeho rychlost byla nižší než by se dalo předpokládat, myslel jsem si, že postupujíc odděleně, v sedle výborného jezdce, ten by mohl projet za stejnou dobu vzdálenost dvakrát tak větší té naší, on však mohl jen jednou a půl, za jeden den, zatím co jsme my postoupili čtyřicet mil, on jich urazil šedesát, ale ne více. Podobně to bylo s ostatními. Bartoloměj, který odjel do města třetí den cesty nás dostihl patnáctého dne, Caio , který odjel čtvrtý den byl nazpět dvacátý den. Velmi brzy jsem zjistil, že stačilo vynásobit pěti vybrané dny abych se dozvěděl, kdy nás posel dostihne.
Tak jak jsem se stále víc vzdaloval od metropole, plán cesty se stále více prodlužoval. Po padesáti dnech pochodu se intervaly mezi příjezdy jednotlivých poslů začaly lehce zvětšovat. Zatímco dříve jsem viděl přijíždět do tábora jednoho každý pátý den, tento interval se dostal na dvacátý pátý a hlas mého města stále více slábnul, celé týdny uběhly aniž bych měl nějakou zprávu.Uběhlo tak šest měsíců – již jsme překročili Bažantí hory – interval mezi jedním a druhým příjezdem posla se zvýšil na skoro čtyři měsíce. Ti mi teď už přinášeli vzdálené zprávy, obálky mi přicházely pomačkané, někdy s vlhkými skvrnami kvůli nocím stráveným v ohradách odkud mi je přinášeli. Ještě jsme postoupili. Zbytečně jsem se snažil ujistit, že oblaka plující nade mnou jsou stejná jako ony z mého dětství, že nebe vzdáleného města není odlišné od modré kupole vysoko nade mnou, že vzduch je stejný, stejný dech větru, stejné hlasy ptáků, zdály se mi po pravdě věcmi novými a odlišnými a já jsem se cítil cizincem. Kupředu, jen vpřed! Tuláci, které jsem potkal na planinách mi říkali, že hranice nebudou daleko. Povzbuzoval jsem svoje lidi, aby neustávali, utěšil jsem odrazující výrazy, které se objevily na jejich rtech. Již uplynuly čtyři roky od mého odjezdu, tak dlouhatánská dřina. Metropole, můj domov, můj otec, se stali podivně vzdálenými, skoro jsem tomu nechtěl věřit. Dobře dvacet měsíců ticha a samoty mi mezitím uběhlo teď mezi jednotlivými objeveními se poslů. Přinášeli mi zvláštní, časem zažloutlé dopisy a v těch jsem nacházel zapomenutá jména, způsoby mluvy mně nezvyklé, city, které jsem nedokázal pochopit. Následujícího rána, po pouhé jedné noci odpočinku, zatímco my se vydali na pochod, kurýr vyrazil opačným směrem aby doručil do města dopisy, které jsem měl již nějakou dobu připravené. Ale uběhlo osm a půl roku. Ten večer jsem večeřel sám ve svém stanu, když vešel Dominik, který se dokázal ještě usmívat, i když ho přemáhala únava. Neviděl jsem ho skoro sedm let. Po celé toto předlouhé období nedělal nic jiného než pádil přes prérie, lesy a pouště, kdy vyměnil bůhví kolikrát osedlané koně, aby mi přinesl ten balíček dopisních obálek, které jsem od této chvíle neměl chuť otevřít. On šel již spát protože odjíždí nazítří ráno za úsvitu. Odjede naposled. Do zápisníku jsem si vypočetl, že jestli všechno dobře půjde a já budu pokračovat v pochodu jako doposud a on svůj, neuvidím Dominika dřív jak za třicet čtyři let. Já budu mít sedmdesát dva. Ale začínám se cítit unaven a je možné, že mne dříve sebere zubatá, takže ho již nestihnu nikdy znovu uvidět. Za třicet čtyři let (dokonce dříve, mnohem dříve) Dominik zahlédne neočekávaně ohně mého tábora a bude se ptát, proč jsem mezitím tak málo urazil na pochodu. Jako dnes večer, ten dobrý kurýr vstoupí do mého stanu s léty zažloutlými dopisy, plné absurdních zpráv o čase již pohřbeném, ale zastaví se na prahu, vidouc mne nehybného nataženého na lůžku, dva vojáci po stranách s pochodněmi, mrtvého. „Přesto přistup Dominiku a neříkej mi, že jsem krutý! Dones můj poslední pozdrav do města, kde jsem se narodil,ty jsi poslední zbylé pouto se světem, který nějakou dobu byl také můj.“ Nejposlednější zprávy mi daly vědět, že mnohé věci se změnily, že můj otec je mrtev, že „koruna“ přešla na mého nejstaršího bratra a že mne měli za ztraceného, že dali postavit vysoké kamenné paláce tam, kde byly dříve duby, pod které jsem si chodil obvykle hrát. Ale přece jen je to moje stará otčina. Tys poslední moje pouto s nimi Dominiku. Pátý posel Ettore(Hektor), který mne dostihne, dá-li Pánbůh za rok a osm měsíců, protože by se už nestihl vrátit. Po tobě bude ticho, o Dominiku, jedině, že bych nakonec nenašel vytouženou hranici. Ale čím víc postupuji, tím víc přicházím k přesvědčení, že neexistuje hranice. Neexistuje, mám podezření, hranice, alespoň tak jak jsme navyklí si myslet. Nejsou tam zdi, které by rozdělovaly, ani předělová údolí, ani pohoří, která pohltí krok. Pravděpodobně překonám rozhraní aniž bych si toho vůbec všimnul a budu pokračovat v cestě vpřed nevědomky.Proto si myslím, že Hektor a další poslové po něm, až mne znovu dostihnou nevydají se znovu na cestu k metropoli, ale vydají se na cestu, aby mne dokonce předstihli,tak že bych mohl vědět předem co mne čeká. Večer se ve mne zažíná nějaká nezvyklá úzkost a není to lítost za opuštěnými radostmi, tak jak se dělo v prvních dnech cesty, spíše netrpělivost poznat země neznámé, ke kterým směřuji. Jdu a všímám si – a zatím jsem se s tím nikomu nesvěřil – jdu a všímám si jak ze dne na den, pomaličku jak postupuji k nepravděpodobnému cíli, na nebi zazáří nezvyklá zář, která se mi nikdy dřív neobjevila, ani ve snech a stejně jako rostliny, hory, řeky, které přecházíme, zdají se být z odlišné hmoty než je ta naše a vzduch přináší předtuchy, které nedovedu popsat. Nová naděje mne táhne nazítří ráno ještě více kupředu, k oněm neprozkoumaným horám, které skrývají stíny noci. Ještě jednou opustím tábor, zatímco Dominik se bude ztrácet na opačné straně horizontu, aby doručil vzdálenému městu zbytečné moje poselství.
 

editor: Milo Blechta