Chtěl bych, aby si ke mně přišla jednou v zimě večer a přitisknuti k sobě, pozorovali by jsme samotu tmavých a zmrzlých cest za okny a vzpomínali na zimy z pohádek, kde se nevědomky žije spolu.Po stejných úzkých cestách šli jsme vlastně ty a já bázlivými kroky, spolu šli jsme přes lesy plné vlků a stejné přízraky nás pozorovaly z chomáčů mechu zavěšené na branách mezi poletováním havranů.Spolu, aniž bychom si to uvědomovali, snad odtud jsme se oba dívali k tajemnému životu, který nás očekával a tehdy poprvé jsme pocítili v nás tu velkou touhu bláznivých a něžných přání.„Vzpomínáš ?“řekneme jeden druhému, objímajíc se sladce v teplé světnici a ty se na mne budeš usmívat důvěřivá, zatím co venku budou vydávat hrozivé zvuky větrem otřásané plechy.Ale ty, teď si vzpomínám, neznáš prastaré pohádky o králi bez jména, o tajemných bytostech, o čarovných zahradách. Nikdy jsi neprošla, unášená, pod magickými stromy, které mluví lidským hlasem, nikdy jsi neklepala na vrata opuštěného hradu, ani jsi nekráčela nocí za světlem v dálce, neusnula jsi pod hvězdami Orientu, ukolébána posvátnou pirogou.Za okny v ten zimní večer pravděpodobně zůstaneme němí, já – ztrácející se v mrtvých pohádkách a ty – ve starostech mně neznámých.Zeptal bych se :“Vzpomínáš ?“, ale ty by sis nevzpomněla.Chtěl bych se s tebou procházet, jednoho jarního dne s nebem šedivým v předměstských čtvrtích a vítr, aby po cestách pohrával si s několika starými listy roku předešlého a aby byla neděle.V těchto končinách často vznikají melancholické a velké myšlenky a v daných hodinách zde bloudí poezie, která spojuje srdce těch, co se mají rádi. Rodí se počaté naděje, které se nedají vyslovit, oblíbené nekonečnými obzory za domy, ujíždějícími vlaky a oblaky ze severu.Budeme se držet prostě za ruce a půjdeme spolu lehkým krokem a budeme si říkat milé hlouposti beze smyslu, dokud se nerozežnou pouliční lampy, dokud ze starých, oprýskaných činžáků nevyjdou neblahé příběhy měst, dobrodružství a vytoužené romány… a tehdy my budeme stále mlčet.Budeme se držet za ruce a duše spolu budou rozmlouvat beze slov.Ale ty – teď si vzpomínám, – nikdy jsi neřekla věci krásně hloupé, beze smyslu a asi nemůžeš milovat ony neděle, o kterých ti vyprávím a ani tvoje duše neumí tiše promlouvat k mojí,nerozeznáš tu správnou hodinu okouzlení měst, ani naděje přicházející ze severu.Dáváš přednost světlům, davu, mužům, kteří si tě hledí a cestám, kde jak se říká, můžeš potkat štěstí. Ty jsi jiná než já a kdyby si přišla v ten den na procházku, stěžovala by sis jen na to, že jsi unavená, nic jiného.Chtěl bych také, jednou v létě, jít s tebou opuštěným údolím a se smíchem objevovat prosté věci okolo, tajemství lesů, bílých cest a osamocených stavení. Zastavit se na dřevěném mostu a dívat se na vodu jak protéká, poslouchat na sloupech telegrafu ten dlouhý příběh bez konce, jdoucí z jednoho koutu světa bůhví kam. A trhat květiny na loukách a zde si lehnout do trávy a v tichu slunce pozorovat prostory nebe, plující bílé obláčky a vzdálené vrcholky hor. Ty bys řekla : „To je krásně !“Nic jiného, protože my by jsme byli šťastni a měli by jsme naše tělo, které by ztratilo tíhu let, duše by se staly čerstvé, jako by právě zrozené.Ale ty, teď si vzpomínám, dívala by ses okolo bez pochopení, mám strach a zastavila si se starostí prohlédnout si punčošku a požádala bys mne asi o další cigaretu, netrpělivá s návratem.A neřekneš :“Jak krásně je dnes !“, ale něco úplně jiného, co pro mne není tak důležité,protože bohužel, asi jsi taková a nebyli by jsme ani okamžik šťastni.Chtěl bych jen – nech mne to říci – chtěl bych s tebou v podpaží přejít široké ulice měst v listopadovém západu slunce, kdy nebe je z čistého křišťálu, kdy strašidla života proplouvají nad kupolemi a lehce se dotýkají černého lidu na dnu příkopu ulic již vrchovatých neklidem a kdy paměti šťastných let a nová tušení plynou nad zemí, zanechávajíc za sebou zvláštní druh muziky.S nevinnou pýchou dětí se budeme dívat do tváří těch druhých, tisíců a tisíců, co nás budou míjet v proudech na cestě onoho večera, který léčí lidské slabosti. Aniž bychom si to uvědomovali, budeme vydávat záři radosti a všichni budou nuceni se na nás dívat ne se zlobou a se závistí, ale s laskavostí, usmívajíc se trochu. Ale ty – já tomu dobře rozumím – místo aby ses dívala na křišťálové nebe a stoupající letadla zasažená paprsky krajního slunce, budeš se chtít zastavit a dívat se do výkladů na zlato, drahocennosti, hedvábí – ty ubohé věci – a nevšimneš si tedy vidin ani předtuch , které tu procházejí, ani se nebudeš jako já cítit volána hrdým osudem. Neuslyšíš ten druh muziky, nepochopíš proč se na nás lidé dívají přívětivě. Zbytečně budou zlaté sochy na podstavcích zvedat své meče k posledním paprskům. Myslela bys na svůj chudý zítřek a já bych byl sám.Je to zbytečné. Možná toto všechno jsou hlouposti a ty jsi lepší než já, neslibujíc si tolik od života, možná máš pravdu ty a bylo by zbytečné pokoušet se…Ale snad ano, snad jen to, chtěl bych tě znovu vidět a ať již bude jakkoli, my budeme nějakým způsobem spolu a najdeme radost. Není důležité jestli ve dne nebo v noci, v létě nebo na podzim, v nějaké neznámé vesnici, v prostém domě nebo ve staré hospůdce. Bude mi stačit, abych tě měl blízko a já pak nebudu poslouchat, slibuji ti, to tajemné praskání střechy, nebudu se dívat na oblaka, ani nebudu naslouchat melodiím větru.Vzdám se těch zbytečných věcí, které přesto miluji a budu mít trpělivost, jestli budeš vést řeč o tom, co mi je cizí a budeš naříkat na staré šaty, na peníze. Takzvaná poezie, společné naděje a smutky tak blízké lásce tam nebudou, ale já ti budu blízko a dokážeme to, uvidíš, být dostatečně šťastni, velmi jednoduše – muž a žena jen, tak jak se má stát v každé části světa.Ty však, teď si vzpomínám, jsi příliš vzdálená, stovky a stovky kilometrů těžkých překonat. Jsi uvnitř života, který neznám a jiní muži ti jsou na blízku, na které se pravděpodobně usmíváš jako na mne kdysi.Stačilo však málo času, abys zapomněla. Pravděpodobně si již nedokážeš vzpomenout na moje jméno.Teď jsem od tebe odešel, ztracený mezi stíny. A přece, nemohu nemyslet než na tebe a rád ti říkám tyto věci.

editor: Milo Blechta