Pletivem obalený
tvrzený panelem
sloup v poli stojí
sám se svým údělem.

Po kolena v hlíně
myšími dírami
semknutý
vyhlíží líně
v rezavém kabátě
ke krku zapnutý.

V pase
protnutý železnou tyčí.
Pod palcem
hlízný květ
zakřiknutě klíčí.

Hlíza smířeně
smysl vyhřezla,
nit osudu
tak v půli přeřízla
sloupu,
jenž nesmyslně
již nebude SÁM.

autor: whitecrow
editor: Andrea