Za rozbřesku planoucího citu,
za doprovodu matoucí hudby
vychází slunce.
Přes mrtvé brouky
a slzy v plamenech
potichu vlévá se do holobytu.

Pomocí květin
snaží se rozzářit byt dost zašlý už.
Snad jen vidlička a nůž
našli vzájemnou krásu
v bytě mrtvých dětí.

Žárem, jenž i ocel taví,
snoubí se se zámkem na mých dveřích,
které, jak pásem cudnosti,
chráněny jsou před paprsky,
mezi nimiž tak těžko
hledá se ten pravý…

autor: whitecrow
editor: Andrea