Ztracená lopatka v písku,
s níž hodinky
dodnes tam leží.

Ve srubu prarodičů
předškolní věk přerychle běží.
Stojí však
a burácí v mých rudých tvářích,
dědova sekyrka
o kámen ztupená
podlomila mé nohy
a rozbitá kolena.

Odhadnuté slabiky
vybičované učitelčinou přízní.
Tužka ve vlasech
hledající hnídy,
jež stupňuje strach z nákazy
a svědomí pozitivních jedinců
trýzní.

Hořčice na teplácích,
půjčené trenýrky
nepomohly vítězství.
Zúčastnění bez štěstí.

Atmosféra srubu ochladla,
když vytratil se babiččin smích.
Osaměle vítá úmorná parna
a studený sníh.
Pozoruje vrásky
v upřímnosti zrcadla.

Zkrvavené oči,
propadlé tváře,
hodiny tráví před oltářem.

Má první báseň
pod rakví zastrčená.
Dojatá, rozhořčená
nevěřící žena,
jež otce mi porodila.

Křik, nevyřešené spory.
Práskání dveří.
Alkohol a zloba.
Jízlivé pohledy sousedů,
ve zmatku ztrácí se slova.
Čas neurvale spějící kupředu.

Sbalený domov té,
jež matkou byla nazývána.

Kout v pokoji,
azyl pro nezvané,
svatyně pro múzy
a nálady nepoznané.

Nepoznané, tepající srdce.
Zmatek, odmítnutí, odříkání.

Nalezení sebe
verši opěvované.
Uzavřený kruh
otvírá se.
Bílá nit
vedoucí z labyrintu.
Nohy již nejsou okované.

Melancholií
již není prožívané.
Melancholií
je pouze psané.

autor: whitecrow
editor: Andrea