Schvácené iluze

Hladovím!
Z nevýživných života nářků,
z vybouřených mraků sentimentu,
ze sobeckého deště,
jenž, znuděnou květinářku,
zruinoval vodopádem komplimentů
zatrpkle medovým.

Umírám žízní!
Jazyk na patro se mi lepí.
Ironickým pohárem slz
s bídně vyumělkovanou přízní
pohrdám duší svou skrz.

Očekávaná pointa nevyplynula,
zhynula hladem, žízní, ztratila se.
V zemi duševně slepých,
kde dorozumívá se pouze hlasem…