Za deštivého a blátivého rána,
sedmá linie postupuje od zákopu k zákopu.
Od mířené kulky krvácí vojínovi rána,
zdravotník mu zamačkává slzu v oku.
Operuje seč mu stačí ruce,
ránu po devítimilimetrové kulce.

Křik matky a žal,
značný odpor proti naverbování jediného syna,
kterého potom při exportu za ochranný val,
střela z partyzánské pušky do srdce stihla.

Další pomník na pláni vyroste,
matka skončila visící na oprátce,
jako ty ostatní ženy nebohé,
co přišly o syny, muže a své otce.

Veliteli je jedno krvavých košil,
velí stále nabíjet, zabíjet, dále vpřed.
Je mu lhostejno kolik přibude mohyl,
nechce a nebude vracet se zpět.

Najednou zemí otřese silný výbuch,
vojáci padají jako šachové figurky.
Kolik lidských obětí to stálo, ví jen bůh.
Jak houby po dešti na pláni rostou pomníky,
skrývající snad jen příjmení, jméno a smutné vzpomínky.

autor: Galant
editor: Jirka