Žloutenka:
Hlavou svou poloprázdnou
v tu chvíli tys smýšlels snad,
když o půlnoci
v žlutém stínu kapesní svítilny
v chladničku sám ses krad?

Napadený:
Snad vysmívat dál se chceš,
nemoci hanebná?
Tys podlá veš,
jež neviného napadlas,
bez oslovení, bez jména!

Žloutenka:
Zaučinit dosti
stačím zažloutlým svým smíchem,
toť pravda, můj milý!
Oslovuji, všímáš si?
Za oslovení však
jako protislužbu
zařídím zežloutnutí
bílých Tvých kostí.

Napadený:
Bez řas, kůže, očního bělma,
nyní snad i bez kostí
mám já žít..?
„Žít“… dá se snad žít a být žlutý zároveň…?
Žlutým dá se být
či nežít snad..?

Žloutenka:
Paniku nech stranou, hříšníče!
Myšlenek svých spád
rychle spas
a duši svou nech pookřát
na lůžku se žlutou pelestí!

Napadený:
Nač jsou mi kila nabytá,
nač je mi zbraň v šuplíku,
když zabít a zmlátit Tě nemůžu,
když žlutá Tvá přítomnost
v mozku stále mi šelestí..?

autor: whitecrow
editor: Andrea